Kůň je přítel

Asi většina z nás zná situaci, kdy se rozhodne trénovat něco nového a úžasného. Jenže potfora zvíře prostě vůbec nespolupracuje! Nechápe, že tenhle cvik je důležitý/jednoduchý/prostětochci, tváří se jako naprostá mula a sabotér. Konzultuju s prvním člověkem, druhým člověkem, třetím člověkem, dostávám spoustu dobrých rad, některé jsou i úplně nové a ještě nevyzkoušené, vyzkouším je, vyzkouším i několik alternativ… a pořád nic!

Už několikrát se mi osvědčilo dát danou věc k ledu a tvářit se, že není…a přitom dělat věci jiné. Po čase, při dalším pokusu, to často šlo úplně samo (nebo skoro samo, ale prostě výrazně lépe než předtím). Úplně typický příklad je učení koně, aby se na pokyn napil. To jde až při určité společné historii učení, kdy kůň je přiměřeně aktivní, sám nabízí a hledá řešení… A zároveň když člověk umí správně zvyšovat kriteria, aby to byla zábava, aby se koni dařilo uspět, aby to nebylo moc těžké (správně zde znamená vyhovující tomuto konkrétnímu koni)…

Se Zelindou jsem to aplikovala na samostatné procházky. V zásadě to nebylo o “nejde to”, šla by se mnou, ale od určitého momentu měla sklon to otočit rychle zpátky. A tak jsem to dala k ledu, občas vyšla pár metrů ven a dělala lehké věci, chodily jsme s koňmi, cvičily doma a nechaly pracovat čas. A teď mám pocit, že není problém jít kamkoli a jakkoli – je se mnou sama v bezpečí a ráda. A myslím, že kdybych to řešila a hrotila dřív, bylo by to v zásadě zbytečné, dalo by to spoustu práce a úspěch by nebyl zcela zaručený.

Některé věci prostě urychlit nejdou a potřebují svůj čas. A já tak trochu patřím k těm, co chtějí všechno hned (jak by bylo krásné, kdybych jeden den obsedla a druhý den jsme se vznášely po kopci v /mnou řízených!/ cvalových piruetách!). Ale koně z nás dělají lepší lidi, tak třeba někdy budu trpělivá a budu vědět, že na to ostatní dojde časem.

Kromě toho, těch věcí, které jdou dělat “místo toho” je asi tak milion a jsou potřeba.

Video procházkové: https://youtu.be/Tb6IP5eIYyo