Koukejte, abyste viděli

Učte se tím, že vidíte, učte se vidět. Když máte možnost pozorovat koně, nebo práci někoho s koněm, koukejte. Snažte se v tom najít věci, které znáte, spojujte je tak, aby dávaly smysl, hledejte malé detaily, o kterých už víte, že existují. Inspirujte se; pokud víte o nějakých svých problémech, zaměřte se na ně. Srovnávejte. Pokud uvidíte něco, co vám nebude jasné, proberte to s někým, o kom si myslíte, že „vidí víc“. Pusťte si video na internetu! Žijeme v době, kdy můžeme vidět cokoli v jakékoli rychlosti během pár minut. Když mi bylo cca deset a potřebovala jsem pochopit nohosled koně ve cvalu, pětkrát jsem si přečetla popis v knížce a pak jsem se to snažila provádět v obývacím pokoji (fáze vznosu se nepodařila). Když chci vidět korektní a nekorektní cval teď, stačí párkrát kliknout… Vidění se dá naučit.
Velká část z nás musí nejdřív vypnout filtr, přes který jsme se naučili koukat. Když kamarád, který ke zvířatům absolutně nemá vztah a nesetkal se s nimi, vidí psa, jak mu někdo škube obojkem, přijde mu to hrubé, nevhodné a pro zvíře evidentně nepříjemné. Řadě pejskařů to přijde jako „výchova“. Když pošlu nekoňákovi odkaz na video, kde pán nakládá koně, s dotazem, jestli pán koně bije, dostanu odpověď „ano, občas ano“. Přesto se se mnou 60% českých „koňomilů“ bude hádat, že pán koně nebije („to by do něj musel mlátit víc“), že to je jen pobídka (!!!), a že by to mohlo být horší (málokdy nemohlo, že…). To, že je něco časté a „setoděláwoe“ neznamená, že je to „oukejwoe“.
Nestačí, že máme dobrý úmysl.
Je potřeba se vzdělávat a snažit se věci vidět. Ono se to netýká jen zvířátkového světa – v rámci lezení se můžeme dívat na to, jak člověk našlapuje; kdy dá nohy kam; jak se tváří (a jak se klepe) a tím si zároveň zapisujeme do hlavy pohybové vzorce, ukládáme „takhle chci, aby to vypadalo“ a zároveň i „takhle to dělat nechci“. Když se pak začneme snažit o provedení, máme jasnou vizuální představu, kudy a kam. A i díky tomu se posuneme mnohem rychleji. Naopak se můžeme snažit roky, ale bez té konkrétní imaginace „takhle jo“ se prostě neposuneme; nebo někam, kam nechceme.
Inspirací pro článek bylo nakládání kobylky, která podle mě překročila hladinu stresu na „ještě únosnou míru, ale blížíme se hranici“. Dva lidé, kteří byli u toho, konstatovali „hlavně že je v klidu“. Podle mých měřítek je „v klidu“ úplně jinde – ale tohle je potřeba mít nakoukané. A pokud se pohybujeme v rizikových situacích, je obzvlášť nutné přesně vědět, co můžu a kde na stresové křivce jsem.
Takže… viďte.