Zelindí cestování
Jedeme pro koníka!
Část první: převoz k nám.
Jsou jí dva roky, už dvakrát v životě cestovala. Podrobnější zprávy nejsou. Plán mám, prostě počkáme, než nastoupí. Je teoreticky možná varianta postavit nějakou „zeď“, například z člověka, a postupně ji sunout blíž a blíž hengru – ale pouze v případě, že kůň bude OK. Co to znamená, že je kůň OK?
To znamená, že nevysílá hromady konejšivých signálů, že nestresuje, že když ho pustím z vodítka, poodejde maximálně k nejbližšímu trsu trávy.
V zásadě si myslím, že by to bylo možná jednodušší, kdyby nejela ještě nikdy – dokud kůň neví, že ta krabice se rozjede a on bude muset balancovat neznámo jak dlouho, není moc co řešit – prostě si to prohlédne, zjistí, že je vevnitř spousta dobrot a během chvilky bývá naloženo.
Evidentně ale předchozí cesty proběhly OK, rozhodně v ní nezůstalo žádné zásadní trauma typu „k tomu se ani nepřiblížím“. Bylo vidět, že má trošku sklon skákat z rampy do strany – to už asi někdy vymyslela, ale stačilo ji prostě nikam necpat a místo skoku do boku ji „vystěhovat“ dozadu. Nastoupila v klidu, při cestě nebyla úplně šťastná, je mi jasné, že máme do budoucna práci.
Část druhá: půjčený přepravník, trénink nastupování
K hengru se blíží celkem ochotně, šlápnutí na rampu vyžaduje trochu odhodlání, ve finále je na rampě všema nožičkama a tím končíme, večer strčí dovnitř hlavu, ale dál nic. Už mám trochu pocit, že stojíme na místě podezřele dlouho… Targetujeme, děláme na rampě skopičiny, ale prostě se nehýbeme z místa. Začneme šlapat na dunivé věci a připravovat se různými jinými aktivitami!
Část třetí: nečekaně půjčený přepravník a Člověku, mysli!
Stojíme a čumíme na sebe. Nedaří se zvyšovat kritéria, ale vůbec! Jedna noha se posunula z rampy dovnitř, ale v podstatě žádný progres… Po chvíli civění se sebere a odejde, propadám mírnému zoufalství, takhle ji akorát naučím mizet z lekcí, něco je špatně, jsem nezábavný a otravný trenér – fňuk! Opět střídavě operuju „oblíbeným targetem“, dle teorie by to mělo náramně pomoct… Nic.
Vzhledem k tomu, že všechno ostatní funguje, učení nových věcí probíhá tak jak má, posouváme se a nevidím zásadní zádrhel, tak tady bude nějaký zakopaný pes. A co by to mohlo být… Přepravník vracíme a já mám čas zkoumat a vyrábět.
Šlapat na věci už docela umí a evidentně jí to nevadí, zbývá tedy problém „boudička“.
Část čtvrtá: postav boudičku pro koníka!
Vyrábím plachtové „cosi“ a poměrně brzo zjišťuji, že problémem je nejspíš „střecha“, neboli „vlez pod něco“. Perfektní! Zároveň třeskutě logické, je to koník širých plání, ne domácí oslík… Do přístřešku sice chodí v pohodě, ale ten je mnohem prostornější. A jinak jen procházela stodolou – to je taky jednodušší, navíc na druhé straně je vidět „venku“, takže je to víc tunel než bouda…
U plachtové obludy se zopakuje přesně to co u přepravníku – stojím, čumím, odcházím. Jenže hurá, tohle nemusíme vracet, navíc se to dá krásně upravovat – podejít jen proužek plachty, který se postupně rozšíří na „střechu“. Během dvou lekcí podcházíme plachtu, která sahá Zelindě na uši.
Část pátá: přepravník aneb za dva týdny všichni cestujeme a půlka koní nenastupuje, hehe
„A co když nenastoupí?“
…
„Tak nikam nepojedeme!“
Což je fakt a základní filozofie – prostě se nepojede, pokud koně nebudou umět nastupovat. A tím nemyslím to, že se během několika hodin nějak dostanou dovnitř a podaří se je zavřít – tím myslím to, že v klidu a v pohodě během pár vteřin vlezou dovnitř, v klidu a v pohodě se zavřou, kdyby se otevřeli, tak stále zůstanou uvnitř a po cestě ochotně nastoupí znovu.
Všichni koně nicméně nastupují, takže zvedáme kritéria o sto šest. Trénink frčí tak jak jsem zvyklá, vymýšlím, co ještě provedeme, jsem trochu limitovaná nutností poskakovat a zpívat – no co, taky kritérium!
Zelinda vleze dovnitř úplně celá, když je vyndaný přední štrajcpán… s ním to nějak nefunguje. Otáčíme seno, uklízíme seno…
Za chvíli hengr vracíme a až teď mi to došlo! Targeting hrudníku a štrajcpánu! Ááááaa. No nic, doladíme do příště… Proč mě to propána nenapadlo dřív?
Uvnitř není úplně v klidu, ale vydrží tam čím dál tím delší dobu, za mnou nastupuje úplně bez problému, vedle mě taky, zkoušíme nastoupení beze mě a tak na 50% – někdy jo, někdy ne. Je skvělé, jak si kůň dávkuje stres sám tak, aby se nedostal moc vysoko!
Nastupuje i ke koni (za mnou, zároveň dělám barieru, aby ji druhý kůň neřekl aby šla ven a intenzivně prokrmuju obě).
Zavřít by šla, ale zatím jsem ji nezavírala, chci nejdřív prodloužit dobu pohodového pobytu vevnitř.
Bylo potřeba nezapomenout na vystupování, měla sklon se z rampy točit bokem, takže jsme se mu věnovaly poměrně hodně. Byl skvělej pocit stát vedle koně a nechat ho udělat cokoli – hezký krok dovnitř nebo hezký krok ven nebo hezké stání – za všechno jsem směla odměnit, kůň byl v pohodě a kreativní, prostě jízda!
Jaká všechna kritéria u nás stála za povšimnutí, co nám ještě chybí?
-šlapat na něco, co duní
-jít po něčem do prudkého kopečku
-jít pod střechu a do úzkého prostoru (dle koně rozdělit)
-nastoupit 1)za člověkem 2) člověk jde vedle 3)člověk zůstává venku a velí „tak jdi“
-zůstat stát vevnitř
-vycouvat rovně po rampě z kopečka (nepodcenit… když ten kůň nemůže ven, je to dost problém)
-nastoupit k jinému koni (různý kůň = různá kritéria!)
-nastoupit s ohlávkou a vodítkem
-nechat se zavřít 1)štrajcpán 2)rampa
-popojet…
Další plány:
-nakládání v dešti (ono to dělá celkem kravál…)
-nakládání s lidmi kolem (zvuky, psi, děti, deštníky… auta, chodící koně, běhající koně)
-nakládání jinde
…o pár dní později…
Cesta:
Pár dní před odjezdem přijíždí přepravník, zkoumáme, jestli pojedeme… A jo, pojedeme.
Dojeli jsme, pár hodin poté se ptám, co si o přepravníku myslí. Váhá, ale prý pořád dobré. Nedoufala jsem ani v nejrůžovějším snu, že by to mohlo být takhle dobré. Tak fajn!
Společně se Zelindou absolvovala školu nastupování ještě kobylka, která měla velmi špatnou historii (nejspíš brutální natažení dovnitř), při různých převozech se nakládalo v řádu hodin. Výsledkem je nastoupení (s různými lidmi na různých místech) do minuty, obliba hengru a pohoda. Popravdě… taky jsem nedoufala, že bude výsledek tak dobrý. 🙂
EDIT:
20.7.
– koně naloženi v 20:30, v 21:15 auto NEJEDE. Shání se auto náhradní, koně stojí na hengru a chroupají seno. Náhradní auto dojíždí kolem 22 hod, koně se vykládají na pidiparkovišťátko se skládkou a toaleťáky. Kolem nocí sviští kamiony, snažím se oproti svým zvyklostem vodítka opravdu DRŽET, kdyby něco… Není tu tráva, trávíme čas drbáním, přepravník se zapojuje za pojízdné auto. Koně se nechají inspirovat poházenými toaleťáky a čůrají. Naložení trvá pár vteřin bez jediného pamlsku. Řidič náhradního auta se veze zpátky do postele, následně koně pokračují v cestě. 02:45 vystupují dva koně, oba naprosto spokojení a v pohodě.
(Všechny kolem prudím ještě následující den s tím, JAKÝ já jsem trenér… Fakt, fakt, fakt se vyplatí koně na věci chystat, a fakt je pozitivní posilování geniální věc… 🙂