Trénink a bodywork
Trénink a bodywork, Otradice 19.-20.3.2022
(Alja Kisilak a Katja Porenta)
Když na mě vyskočila informace od pořadatele – KoněČesky.cz, že se uvolnilo divácké místo, váhala jsem jen chvilinku, napsala domů dotaz, jestli můžu zmizet na celý víkend a bylo rozhodnuto. V sobotu ráno (no, možná spíš v noci) jsem skočila so auta a frčela na východ.
Přednášející jsem neznala, ale nalákala mě kombinace bodyworku a tréninku – nejdřív si koně prohlédnete a prohmatáte, vykoumáte jeho silné a slabé stránky a pak mu ušijete práci na míru – tak, aby právě tenhle kůň posiloval to, co potřebuje posílit, protahoval, co potřebuje protáhnout… Aby se jeho pohybové vzorce lepšily. ÓÓÓÓÓÓÓ!
Sice jsem se malinko obávala tréninkové části, ale skepsi jsem rozpouštěla tím, že se bude řešit víc, jaké cviky má kůň dělat, než trénink ve smyslu učení. A navíc, dle stránek konecesky „Alja věří, že každý kůň, stejně jako každý člověk, je jedinečný a zasluhuje individuální a citlivý přístup.“ – takže by to mohlo být fajn!
Už celkem brzo jsem zjistila, že jsem paranoidní cvok. Při ukázkách toho, jak kůň nemá vypadat a co značí problémy jsem měla jasno, že přesně takhle Zelinda vypadá. Hlavou mi defilovaly nejhorší fotky, kde vypadá jako srnka s žirafím krkem, navalená totálně dopředu a se zadníma nohama daleko za tělem, s obrovskou propadlinou před kohoutkem… Jo, to je můj kůň. Když obsese dosáhla neúnosné míry, prohrabala jsem fotky v telefonu a zjistila, že je vlastně docela krásná, trochu jsem se uklidnila a pokračovala ve vzdělávání 
Začátek bylo takové to klasické shrnutí rovno/váhy koně, tedy že normální je pást se, popocházet a občas popoběhnout. A že je v pohodě stát „na předních“ a zadníma se jen odpichovat dopředu, ale při přidání váhy jezdce už to v pohodě není.
Místo poněkud matoucího „shromáždění“ používá Katja raději termín „vyvážený pohyb“ – tedy takový pohyb koně, kdy zatěžuje všechny čtyři nohy rovnoměrně. Přenesení větší části váhy na zadní nohy je záležitostí vyšší drezury – tam já osobně úplně nemířím, ale zatěžovat všechny nohy stejně může klidně i lesoběžec! Řekli jsme si něco o svalech a kloubech v koni, o tom, jaké změny musí nastat, aby se kůň změnil z pastevního na jezdeckého. Přešlo se k tréninkové části, kde byl ukázán protokol posouzení koně, který je dobré provádět před započetím tréninku, slouží jako podklad k tréninkovému plánu a ukazuje jeho dosavadní efektivitu. Trénink se nastavuje na cca 1-2 měsíce, pak se opakuje posouzení, protože po takové době již by měl být vidět nějaký výsledek. V hale jsme se na koně „dívali, abychom viděli“ – pozorovali jsme koně v zastavení i v pohybu, na rovné linii i na kruhu. Pozorovali jsme došlap, odraz, práci jednotlivých svalů, pozici krku a hlavy a jejich souvislosti. Katja koně vyšetřila. V nedělní teorii jsme se věnovali signálům při lonžování, což asi všichni tušíme že není snadná disciplína – musíme ovládat sebe, abychom mohli ovládat koně. Nastínily se kroky ke shromáždění, tedy vertikální rovnováha -> korektní ohnutí -> horizontální rovnováha.
Kromě svalů jsme se podívali i na nervový a fasciální systém, protože nemůžeme trénovat jen svaly, ale vždycky trénujeme celého koně.
V neděli měl každý kůň naplánovaný nejprve bodywork a poté tréninkovou lekci, diváci si mohli vybrat, čeho se zúčastní. Bodywork byl zajímavý, nicméně pro koně poněkud obtížný – hodinu uvolněně stát v neznámém prostředí je skutečně těžká disciplína, většina koní byla mladá, nabízeli všemožná chování a majitelé jich občas měli trochu plné zuby. Tréninkové lekce za začínaly většinou pohybem na lonži, kdy většina koní pracovala hůř, než předchozí den. Skoro bych to přičetla ošetření nebo únavě – byl to druhý den se spoustou nových zážitků.
Mírně mi začalo cukat oko při doporučení „když bijeme koně přes hlavu, musíme dávat pozor na oko“, přičemž formulace nezněla úplně takto – bití přes hlavu bylo popsáno nějak jako „vymezení osobního prostoru“ nebo „poslání koně na kruh“. Jednu tréninkovou lekci jsem přesně z tohoto důvodu opustila – kůň byl majitelkou předán Alje, která situaci z mého pohledu opakovaně nesmyslně hrotila a skutečně docházelo k úderům bičem do oblasti krku a hlavy koně. Jednalo se navíc o koně, kterému bylo dříve (a i nyní během lekcí) majitelkou opakovaně posíleno zastavení a otočení k člověku, což tedy aplikoval – pár kroků klusal na kruhu, načež se otočil dovnitř. Poté bylo aplikováno „vymezování osobního prostoru“. Z mého pohledu nepřijatelné a navíc nespravedlivé – nelze koně trestat za něco, co bylo doposud odměňováno, navíc tímto způsobem. U tohoto koně se navíc všichni shodli, že je slabý (měl i nějaké neurologické problémy), čili klus na celkem malém kruhu pro něj musel být poměrně náročný.
U ostatních koní byla situace lepší – dostatečně snaživě spolupracovali. Poslední lekce se naštěstí účastnila i Katja, která po chvíli upozornila majitelku koně i Alju, že kůň nekluše na lonži tak hezky jako vždycky proto, že za sebou má ošetření, a situace se tedy přestala hrotit. Předtím už ale došlo k odporu ze strany koně a zvýšení intenzity použití biče, což vedlo k razantnímu vykopnutí směrem k člověku – což kdosi v publiku komentoval jako „to je ale vzteklá kobyla“. Bylo mi z toho celkem smutno… A měla jsem velkou chuť zalézt do bubliny klikoní, kde koně dělají to nejlepší co umějí a jejich lidé jako první důvod nespolupráce uvažují fyzickou nepohodu, nikoli „tojealezmetek“.
Dostali jsme typy na to, jak pracovat s překážkami (různě postavené kavalety, podstavec), co se máme snažit vidět a proč. Vlastně mě celou dobu překvapovalo i to, jak moc byli koně drženi na vodítkách – v podstatě neměli ani volbu jít si na chvíli odpočinout dál od lidí, nebo si očuchat jiné místo na zemi. Majitelé své koně jistě mají moc rádi a často se snažili jejich potřeby naplnit, ale z mojí zkušenosti je mnohem jednodušší a lepší nechat to na koni. Přišlo mi na pohled strašně náročné pracovat s koněm, který se snaží práci vyhnout.
Těšila jsem se na návrat do své oázy klidu… Spousta drobností jsou fakt drobnosti, malé věci – ale dělají velké rozdíly. Třeba taková maličkost, jako kůň, který se drbe zuby na bříšku, zatímco majitel poslouchá od trenéra rady. A když trenér dohovoří, koni je mírně cuknuto vodítkem a pohrozeno tušírkou, protože je potřeba se rozejít HNED, když se to člověku hodí. No, kdyby na ně jel kamion, nenamítala bych ani půl slova – ale při společném tréninku pro zábavu, bych prostě těch pět vteřin počkala, než bude připravený k práci i kůň. Výhoda pozitivky je v tom, že tohle člověku tak snadno neumožní – pozornost koně si nevynucujeme, když má nějakou naléhavou fyzickou potřebu, vykoná ji. V kontextu toho mi přišlo roztomilé, že poznámka někoho při společném focení „strašně mě svědí ucho“ vzbudila značný ohlas a všem bylo jasné, že nepodrbat svědící ucho ještě pár vteřin je utrpení. Jsem vděčná za to, že vím o tréninku dost na to, abych nemusela používat takovéhle „vymezování osobního prostoru“.Závěrem… Bylo to přínosné z hlediska fyziologie tréninku, mám ale větší trauma, než jsem myslela, že by bylo nutné. Vážně někomu přijde normální v dnešní době, kdy máme koně pouze pro zábavu, mlátit koně přes hlavu a považovat to nikoli za selhání jednotlivce, ale za doporučeníhodnou tréninkovou metodu???