Plus, minus, plusminus…
Jsou okamžiky, kdy si říkám, že jsem se na celou tuhle „debatu s koňmi“ měla vykašlat. Že jsem měla zůstat u „funguje, poslouchá, moc neodporuje“. Že jsem vůbec neměla zkoumat nějaké emoce!
Konkrétně to nastalo jednou večer. Zbývala asi hodina světla, já měla volno a čas na koně. Vzala jsem nejstarší a nejmladší ven, v plánu bylo procházet se po okolí (každá po svých), kousek popoběhnout a možná se někde do kopce kousek svézt, nechat mladou protáhnout nohy, zjistit, kde je jaká tráva pod sněhem – prostě atraktivní program který máme rády. A který z nedostatku času, sil a světla poslední dobou mírně zanedbávám…
A nejstarší řekla „nejdu“. Tedy ona spíš řekla „kdyby to někoho zajímalo, tak já bych s dovolením zůstala doma“… Ale prostě to řekla. A já měla zásadní dilema – co teď? Dala jsem ji zpátky do ohrady /a byla jsem u toho naštvaná, což si nemohla nevšimnout, což situaci nejspíš neprospělo/ a šla s mladou na pidiprocházku sama. Nicméně dilema – nechce se jí, nebo ji něco bolí, je jí nepohodlno fyzicky? A pokud ano, nejspíš by tomu zrovna prospělo to rozhýbat! A pokud se jí jen nechce, neopadne mi definitivně, když se nebude hýbat, a nepůjde to už jen a jen z kopce? (Propadám totiž střídavě panice, že když starší kůň vypadne z kondice, je obtížné a někdy nemožné ho do ní zase dostat…)
A ono by stačilo říct „nekecej a pojď“. A ukázat rukou. Nebo vzít za hřívu, nebo připnout vodítko… A zároveň bych viděla jak se hýbe, a kdyby mi přišlo, že někde něco, tak zavolám veta nebo fyzio nebo třeba šamana, žejo. Takhle jsem šla spát s pocitem, že zanedbávám péči a rozvoj…
A pak jsou zase okamžiky, kdy si říkám, že to dává smysl. Třeba když koním donesu seno (předchozí mají poctivě snědené a na tohle se evidentně těší), rozkupičkuju ho na cvičáku a navrhnu Zelindě, aby se mnou šla pryč. Od koní a od nového jídla. A ona jde – kousek popředu, pak vyhodnotí, že proti takovému větru se hodí použít zadek, otočí se čelem vzad, pět kroků za mnou couvá, já se směju, zase se otáčí a jdeme. Posílám ji napřed úzkým průchodem kolem lesa – chvilinku váhá, pak jde, já přemýšlím, jestli to po vstupu na zahradu odpráskne, profrčí a pomaže ke koním ale ona ne – zastavuje, čeká na mě/odměnu/signál, chvilku popracujeme, odcházím s ní k východu, dávám signál „volno“ a ona klusem maže ke stádu…
A já si říkám, že to je fajn.
Napsat komentář