Cestovní střípky
700 km, dva dny, spousta koní.
Kůň, který se přetáčel a pracoval v hysterickém rytmu je naprosto vyklidněný a komunikující.
Trenér, který se přetáčel a pracoval v hysterickém rytmu zvládá během lekcí přemýšlet, improvizovat a řešit věci (pokud ho nezahltím milionem nápadů).
Kůň s majitelkou „nechci se do toho vrhnout po hlavě sama“ v podstatě hned přebírá za proces zodpovědnost a rozhoduje se že pracovat bude.
Kůň „jsem borderka a pracujuuuu a ty dělej něco taky“ se učí nová pravidla – že lekci začíná a končí člověk, že drbání a pobyt u lidí se nezískává ožíráním a ňufáním, že je možné u člověka v klidu vypnout.
Kůň jezdecký říká, že když jezdec neví, jestli je ta chůze dost krásná, může se teda klidně pást. Po chvíli (a změně odměn, ano) se vrací a pracuje všemi možnými způsoby. Při nasedání ještě podává jezdci kartáč, prý nebylo čištění dost důkladné.
Kůň „hele já toho sice moc neumím, ale toho neosahanýho dvouletka si koupím a nějak to společně zvládneme“ se tváří jako profík a toleruje i prodlevy při snaze nepropíchnout ho dlouhým targetem.
Malá trenérka „Jani, mohli bychom jezdit v klusu bez držení až vyrostu? Teď bych se radši jednou rukou ještě držela…“ chce jezdit sama, takže je posílána na koni od člověka ke člověku.
Jezdec „já se občas trochu bojím“ sviští v klusu, kliká, mrkvuje a tvrdí, že při ježdění v režimu „pozitivky“ se cítí mnohem bezpečněji, protože ví, že ten kůň chce a snaží se.
Člověk „já moc nevím co a jak s tou podivnou pozitifffkou“ během jedné perfektní lekce naučí koně stát v divném kyblíku s vodou.
Díky, že můžu být součástí.
Napsat komentář