Zelinda – Hoštka 8.6.2024, S (80 km)

Letos v Hoštce podruhé…! 😀

Po kulhání v cíli ve Dvořišti jsem vymýšlela další bojové plány. V pondělí po závodech jsem grilovala naši milou veterinářku hromadou otázek (protože ten kůň už nekulhal!), závěrem bylo, že zkusíme hobby v Janovce a když nebude kulhat, pojedeme do Hoštky.

Když jsem tento báječný nápad prezentovala doma u večeře, proběhl křížový výslech
„A Hoštka, tam to jako trvá jak dlouho?“
„Asi čtyři hodiny…“
„Tolik??? Tak to teda doufám, že bude kulhat!“

Není nad podporu v rodinném kruhu!

V Janovce oba koně prošli bez ztráty kytičky, co se týče fyzického stavu. Z hlediska chování je co pilovat, jedna expertka vyšilovala na trati, druhá pro změnu ve veterině… Zato při dětském závodu byly obě úžasné.

Zelinda je skvělá. Většinu času působí jako naprostý pohodář, kterého nic nerozhází a všechno s přehledem zvládá. Není to ale tak, že by jí to šlo „samo od sebe“ a já měla „štěstí na tak hodného koně“. Za většinou těchto dovedností, které vypadají v jejím podání úplně snadně a přirozeně, jsou hodiny a hodiny tréninku. Ten trénink navíc vypadá jako prosté krmení koně, který nic nemusí… Některé aspekty jsem nevychytala a neodhadla, co přesně by jí mohlo vadit… a u těch věcí, které jsou problém, může být těžké je natrénovat. Když jí něco vadí, lusknutím prstu se změní v šílence bourajícího do lidí, koní i předmětů, vznášejícího se ve vzduchu a zcela neříditelného. Pokud se ji člověk snaží omezit bolestivým způsobem, bojuje o přežití o to víc. Umím si velmi snadno představit několik situací, kdy letí tryskem do stromu, případně se vzpíná a převrací. Poctivý trénink a držení se co nejvíc pod „bodem zlomu (FFF)“ je jediná možnost, jak mít skvělého koně.

Co zvládá, ale na začátku to vypadalo prakticky nezvládnutelně?

Cokoli na hlavě. Madam Elinda nesnáší ohlávky, toleruje obyčejnou stájovku, ale i tak si ji nepřeje. Momentálně nosí biothanku, umí i hackamore. Uzdečku s udidlem jsme ještě nezkoušely, možná až se budeme nudit někdy 😀 Řešila jsem to nandáním hlavového oblečku než jsme šly ven (ven chodit chtěla, čili odměna to byla jasná a velká + nesoustředila se tolik na tu obtěžující věc).

Sedlo. I přes dost jemné a postupné dotahování to prostě je blbá věc. Když se mi navíc povedlo jednou dotáhnout rychleji, než by bylo v pořádku, pokazila jsem si to velmi moc… A reakce na přicházející mě a sedlo byla jasná, kůň odcházel. Možná si většina lidí řekne, že koně je přece potřeba předtím přivázat, aby odcházet nemohl (každý rozumný kůň odejde), jenže pak bude kůň vyjadřovat nesouhlas jinak (a dramatičtěji). Moje práce stojí na tom, že chci pracovat se souhlasem zvířete… A když už koně přivážu, hodím tím hromadu odpovědnosti na sebe – a snížím kritéria a pokračuju v dialogu tak, abychom byli všichni OK. Na závodech (ale i doma) sedláme navolno, pokud odchází, je to spíš kvůli něčemu zajímavému jinde (tráva…), než jako vyjádření odporu.

Voda. Dotek kapičky vody způsobil naprosté znechucení a odchod. Teď není problém při odjezdu na závody přijít k ohradě, pustit koně ven, umýt zablácené nohy a…

…Přepravník. S předníma nohama na rampě jsme strávily spoustu času… Představa, že bude spolehlivě nastupovat a jezdit byla nereálná. Momentálně jsem velmi hrdá na to, že i cestou ze závodů nakládáme prakticky plynule. Je pravda, že po letech pozitivkového nakládání jsem přidala tlakovou buzeraci ve formě napnutí vodítka – abych měla nástroj, když mám naprosto najedeného a unaveného koně, který ví, že to nebude fajn, bude se to kývat a mnohem radši by ve své závodní ohrádce pospával ještě pár hodin nebo dní. Podle mě by to nefungovalo samo o sobě, ale vzhledem k velké pozitivní historii to stačí a pro mě je to eticky zkousnutelné. Nezačala jsem to používat při problému, ale když se nastupování horšilo, doma jsem udělala „tlakový“ trénink, kdy jsem koně prostě několikrát „přinutila“ nastoupit (myšleno slušným napnutím vodítka s povolením, jakmile nabídla pohyb dopředu), nechala sníst kyblíček a vyložila. Tím, že vevnitř byla hodnotná odměna a že měla slušnou historii, to zafungovalo. Budu to samozřejmě střídat s nakládáním „pozitivně“ a budovat skvělou přepravníkovou historii.

Neřešit všechno zběsilým běžením. Jako default u divné situace má „utíkeeej“, běhá ráda, běhá jen tak po ohradě. Naučit „zastav, koukni na mě, přemýšlej“ mi přišlo jako naprosto zásadní a prolíná se to naprosto celým společným soužitím. Z toho vyplynulo „nech utíkat ostatní“ a pokud nejsou další stresy, zvládá to.

Co nezvládá jsou cizí koně příliš blízko. Poprvé se to ukázalo loni po startu, kdy chumel koní byl hustý a ona se necítila dobře (a řešila to zběsilým utíkáním). Podruhé letos ve veterině, kde kromě toho, že se na ni nelepila spousta koní (a někteří fakt blízko, závidím lidem, kteří se můžou s cizími koňmi tulit a je to v pohodě… třeba Nika to dává taky dobře. Ale i tak se snažím udržovat rozumné odstupy) ji oddělily od druhého koně a ona se psychicky zhroutila. Stejně tak je problém, když koně jsou s ní v hale a odejdou a zůstane sama. Nevím, jestli tohle jde natrénovat, spíš se budu snažit to řešit režimově – do poslední veteriny jsme programově šly, když byla volná hala. Zkusíme oblíbit místo (v tom jsme udělaly tentokrát kus práce, dobře já) a uvidíme, jak se to bude vyvíjet.

Zpátky k závodům v Hoštce, letos už podruhé. Jeli jsme bez dětí, což udělalo z akce rekreační a odpočinkový výlet. Kolony u Prahy jsme projeli, časová náročnost byla menší, než jsem předpokládala ve svých černých scénářích. Vstupní veterina úplně OK, večerní pivo a jídlo bylo parádní, spaní v přepravníku luxusní (někdo zapomněl stan, no). I copánky jsem stihla učesat 🙂

Ráno vstávání úplně na pohodu, okouknutí startu STčka, nasedlání a krásný odložený start. Celkem brzy jsme doběhly jiné koně a společně zdolávali trať. Nepila; ale po zkušenosti z března jsem byla v klidu, prostě běží po rovince a je v pohodě. Dokud žere, není potřeba to řešit. V dalších kolech může přestat i žrát, ale zase začne pít, což je taky v pohodě. První (a druhé) kolo má nově třicet kilometrů, což je oproti čtyřiceti velmi vítaná změna. Asi si pamatuje některá místa, protože v lese brzdí skoro až k zastavení. Uhýbám na kraj cesty, zezadu volají, že trasa vede rovně, já odpovídám že ano, ale že kůň chce čůrat. Přichází mírný údiv a dotaz, jestli mají počkat, říkám, že to není potřeba, Zelinda čůrá, ukusuje trávu a pokračujeme. Blížíme se k místu, kde v protisměru frčí Lkaři a zatáčejí doleva, my musíme taky doleva, tedy opačným směrem než oni. To se jí zdá podivné, vedeme o tom tedy poklidnou debatu a jdeme mým směrem. Čeká nás poslední chladicí bod (nebo dva? asi vlastně ještě dva tam jsou), běžíme samy, po chvíli dobíháme koně, do cíle jdu po svých, rovnou měříme, má prý 60, tak ji pro formu polejeme a jdeme do veteriny.

Vše ok, přestávka, rychle nakrmit, otřít zpocená místa, odpadnout do stínu, napít, najíst, vyčůrat a znova sedláme.

Druhé kolo má zase 30, už to známe, střídavě se necháváme někým „táhnout“ a běžíme samy, chce se mi strašně, ale strašně čůrat. Říkám si, že to vydržím, na posledním CPčku už si stěžuju („veterinu s ní běžíš ty, jinak…“ 😀 ) na krásné cvalové cestě to ale vzdávám, Zelindu brzdím, nechám koně odejít, pasu a seskakuju. Krčím se v trávě u cesty, Zelinda kouká a k mé činnosti se přidává. Je hotová dřív než já a hodlá pokračovat, poskočím, nadávám a oblékám se, nasedám a pokračujeme. Evidentně je trochu rozhozená z toho, že nám všichni utekli, i proto ji striktně držím v klidu a cílem jdeme krokem, já po svých. Do veteriny může zase skoro hned, kluše krásně s Martinem, radujeme se, mažeme na přestávku, ve které máme dle rozpisu re-check, tedy opakovanou kontrolu 15 minut před startem do dalšího kola. Vyžaduje to víc organizace, přestávka je sice o 10 minut delší, tedy 50 minut, ale stejně nemáme času nazbyt. Napít, najíst, nejdřív kůň, pak já, otřít zpocené bláto, vyvětrat cajky, mazat do veteriny. Verdikt „vypadá dobře, tak si to jeďte užít“ zněl skvěle, vzhledem k horku a stoupající únavě jsem si ale nebyla jistá, jestli to dokážu. Rozhodně bylo fajn, že k různým fyzickým útrapám se nepřidala starost o koně.

Bolí mě koleno. Jen jedno. Děsím se toho, že budu nohu odlehčovat a sedět tak šišatě, že přetížím jednu stranu koně. Jdeme samy. Jdeme samy celé kolo, střídavě cváláme, ale všechny chody se zpomalily, mám pocit nekonečného plížení vpřed. Na rozcestí 30/20 Zelinda sama míří do delší varianty, s radostí říkám, že můžeme kratší cestou a drtíme kilometry dál. Běžíme, koně před námi i za námi mají značné odstupy, sice stahujeme ty před námi, ale rozhodně nehodlám přidat tolik, abychom je doběhly, dochází morál. Koně za námi jsou taky daleko, čekat nechci,  chci odpadnout do stínu. Blížíme se k cíli, klusem, nacváláme a jsme doma! Veterina v pohodě, jabadabadů, máme se pak stavit na cenu kondice. Kůň vypadá fakt v pohodě, víc než já, cenu kondice odběháme se ctí, i když ji nevyhrajeme. Vyhlášení, jsme páté z deseti, balíme a vydáváme se na dalekou cestu domů.

Druhý den ráno ke mně přichází úplně normálně s otázkou v očích „jdeme ven?“, beru ji na zdravotní procházku, sundáváme boty, máme se krásně.