Angelica Hesselius v Čechách 2022 – aneb akademická pozitivka se vrací!
Nebylo to jen tak, pustit se do organizace. Moc jsme netušily, co je vlastně potřeba, jestli v tom brutálně finančně nebo energeticky nezahučíme, jestli to má šanci na úspěch… Ale cítily jsme, že naši koně potřebují tréninkový posun – a to takový, který bude brát ohled na jejich emoce, kdy nebude hrozit, že na ně bude někdo útočit (nebo se „jen“ chovat tak, že z toho budou mít ten pocit) a my je budeme muset bránit. Nechtěly jsme se vystavovat debatám o tom, jestli je v pohodě toho koně „trochu ťuknout tušírkou“ nebo jestli „musí přece mít respekt“, chtěly jsme prostě jen trénovat, vnímat koňský pohyb s ohledem na emoce, naučit se co nejvíc o ovládání dvou těl.
Nevěděly jsme ani, jestli vůbec bude dostatek zájemců s koňmi, jestli tam nebudeme nakonec šaškovat na jízdárně jen my dvě…
Nicméně zájemců se sešlo hodně, naplnili jsme kapacitu stoprocentně, a snad všichni aktivní účastníci odjížděli spokojení – v což jsme původně asi vůbec nedoufaly…
Začaly jsme teorií v pátek večer, kdy jsme zároveň i představily účastnící se koně.
Spektrum pracujících koní mi přišlo poměrně divácky atraktivní. „Začátečníkem“ jak co se týče gymnastické práce, tak co se týče pozitivky byl mladý fjord, který pracuje tímhle způsobem teprve měsíc. Má ale majitelku, která začátečník není – takže jeho práce byla poměrně pokročilá a hezká. Bylo ale samozřejmě nutné vracet se k základům, zejména k „pauze“, kdy se nepracuje – a je potřeba, aby kůň dokázal spokojeně odpočívat a nesnažil se trenéra „zapnout“.
Patnáctiletý fríský valášek Wik většinu času pracoval v konceptu „continuous feeding“, tedy kontinuálního krmení – spočívá to v tom, že se kůň nejprve naučí něžně žrát z plné dlaně, a poté můžeme pouhým mírným natočením ruky sestavit nebo ohnout celé jeho tělo. V podstatě jde o „přilnutí“ ruky a pysků, začínáme v zastavení, ale brzy přejdeme do pohybu a velmi snadno můžeme koně jakoby mimochodem nevést třeba do dovnitř plece. Není to tak snadné, jak to vypadá – ale na druhou stranu to není ani extra složité. Je samozřejmě vhodné, aby měl člověk dostatečné povědomí o práci s odměnou (čili pokud jen občas dáte koni mrkev, tohle nemusí fungovat dobře… ale může 😊 ) je vhodné, aby kůň znal a ovládal základní principy, alespoň začátek a konec lekce.
Se Zelindou jsem přesně nevěděla, co řešit – chtěla jsem dělat všechno! Když jsme tvořily snahu o dovnitř záď, Angelica se mě zeptala, co se mi na tom nelíbí – tak jsem odpověděla, že to není dokonalé – a přišlo mi to vtipné, jen jak jsem se slyšela 😀 Dozvěděla jsem se nicméně, že směr je správný, stačí na tom pracovat, čímž jsem si občas nebyla jistá. Pro Zelindu je nicméně užitečnější dovnitř plec a přechod dovnitř plec – dovnitř záď (což mi doposud přišlo příliš složité), takže budeme „dovnitřzáďovat“ jen decentně a uvidíme, jestli se to dotáhne k dokonalosti tak nějak mimochodem 😀 Tak nějak mimochodem jsme se pokoušely i o piruetu a poloviční překrok – mám teď přesnější představu, kudy dál, stačí se asi odhodlat a méně bát 😀
Při jezdeckých vsuvkách jsem zjistila, že jsem lempl. Zelinda zná spoustu signálů, ze země je používáme, ale při práci ze hřbetu jsem je vlastně pořádně nezačala používat, pořád jsem tak nějak žila v tom, že „je přece remonta“, že jezdíme z bodu A do bodu B požadovanou rychlostí a že to zatím stačí. A podívejme – když si jeden víc hlídá sed a třeba není líný použít vnější otěž, kůň dělá husté věci! Na druhou stranu je fakt, že letos jsme většinu času trávily „běháním“ v terénu ve smyslu vytrvalostních tréninků, přiježďovací práci jsme skoro nedělaly. Takže i to, že se nám komunikační kanály nezaneřádily, je vlastně super – a pokud budu mít v zimě čas a sílu, vrhneme se na „drezurování“ s větší intenzitou.
Potěšilo mě, jak dobře fungovaly obě nedávno obsednuté klikoňky – shagya arabka Ori a fríská klisna Wenke. Obě zvládaly dlouhou dobu pobytu majitelek na hřbetě, kdy se většina času věnovala „naciťování“ toho, co se děje, když se kůň sestaví na nějakou stranu, co se děje pod zadkem, když přenese váhu dozadu, jaká je hezká dovnitř plec v pohybu a tak dál! Přínos těchto cvičení nám přišel obrovský – škoda, že průměrná vzdálenost k dalším pozitivkářům je pořád kolem 60 km… Je to to fajn způsob, jak zařadit fyzické cvičení „pod sedlem“, aniž by to pro koně bylo příliš náročné psychicky.
Kromě přínosu pro koně to má i obrovský přínos pro jezdce – nelze po koni chtít cvik, dokud v něm neumím „nerušivě sedět“. A kdo z nás umí hezky sedět v hezké dovnitř pleci? Kolik času jste v takové situaci během života strávili, vteřiny, minuty, hodiny?
Pro mě osobně byla extrémně náročná situace kdy jsem byla jak v pozici tlumočníka, tak v pozici krmiče – občas mi mozek prostě stávkoval. Soused navíc potřeboval posekat traktůrkem širé okolí, občas omylem mačkal klakson, takže koně trénovali i práci v mírně rušnějším prostředí.
Naprosto s přehledem zvládala situaci fjordská klisna Cecilka, kerá sice v ohradě dost řešila pohyb a aktivitu ostatních koní, ale při práci myslela pouze na práci (a odměny, samozřejmě – protože na rozdíl od druhého zástupce fjordů ví, že pro fjorda je jídlo nejdůležitější součást fjorda!).
Posledním účastnícím se koněm byla moje „malá hnědá“ – Nika. Pracovala se třemi různými lidmi, což na ni kladlo poměrně vysoké nároky (a mně způsobovalo mírné obavy, jestli bude dostatečně milá, vstřícná a chápavá).
Zvládla situaci moc hezky, jak práci ze země, tak ze hřbetu. Doufám, že práce s ní byla přínosem pro všechny – mně se z pohledu diváka moc líbila.
Doufáme, že se příští rok podaří uspořádat pokračování! Pokud byste se chtěli přidat, budeme rádi.
Za fotky díky Pétě a Pavlovi!