Kůň je přítel

Cílíme na dokonalost, předstíráme bezchybnost, požadujeme bezchybnost… A jsme v tom šťastní? Podle mě je chyba naprosto nutná součást procesu učení. Jen malé množství chyb je fatální, naprostá většina nám „jen“ umožní se posunout dál a poučit se. Běžná chyba – tj. bez ohrožení života a zdraví – by měla být vítaná, žádoucí věc.

Předpokládat, že novou činnost budu ihned provádět perfektně, je zcestné. Preciznost, lehkost a eleganci získávají činnosti až po mnoha opakováních. Pokud se učím, smím dělat chyby a vydávat se slepými uličkami, moje cesta může vést přímo, nebo oklikami, podstatné je, aby měla nějaký směr a aby se mi na ní líbilo.

Důležité je chyby si všimnout. Uvědomit si, že něco proběhlo jinak, než jsem chtěla, zjistit proč a vymyslet, co příště dělat jinak. Rozhodně není řešení raději nedělat nic, ze strachu, že udělám CHYBU. Udělám ji totiž tak jako tak.

Samozřejmě je vhodné toho předem zjistit co nejvíc, konzultovat s lidmi, co mají podobný směr cesty, vzdělávat se… Ale nenechme se paralyzovat strachem, že přijde ta strašná chyba. Přijměme, že možná ano, přivítejme ji a pak ji pošleme někam dál – je to součást naší cesty.

A všímejme si víc toho ostatního. Cílit na chyby je nekonstruktivní, čím více se zdůrazňují, tím víc se fixují. O chybě je dobré se zmínit a věnovat jí část pozornosti, ale maximálně 30%. Zbytek má být zaměřený na to dobré, na úspěchy a pokroky.

Navíc u spousty věcí není zcela jasné, jestli jsou v kolonce chyba a zjistíme to až časem. Spoustu věcí je zbytečné soudit a hodnotit – jsou to skutečnosti, kterým dáváme takový náboj, jaký chceme. U ostatních už vůbec nemůžeme tušit, jestli je to krok dopředu, stranou nebo zpátky na jejich cestě – můžeme se maximálně podělit o své zkušenosti v podobné situaci.