Kůň je přítel

Poníci

28.3.2023
Jednou ze skvělých věcí na tréninku je to, že čím víc trénujeme – my, jako lidi – tím lepší v tom jsme. A při práci s Limuzínkem si uvědomuju všechny malé a nenápadné záležitosti, které můžu už teď podchytit a rozjet si spoustu konceptů, aniž by to vyžadovalo moc práce. A zároveň taky všechny „pastičky“, které by mi mohly pekelně zavařit a trénink zkomplikovat, kdybych si jich nevšimla a třeba je omylem podpořila…

Mám celkem málo času. Když už přiběhnu ke koním, potřebuju udělat všechno, co nejrychleji a efektivně. Snadno by se mohlo stát, že začátkem lekce bude moje přiběhnutí ke koním… A u Lima by se snadno zvrhnul trénink v koníka, co stojí u ohrady a hrabe nožičkou, řehtá, že mě rád vidí a moc chce pracovat. Mám ale jasno v tom, že začátky musí být na pohodu a kontrolované – takže se pro začátek vyhýbám pravidelnosti, měním jak čas, tak místo. A i situace, ve které ho do lekce zvu, jsou různé.

Co považuju za velký úspěch je to, že jde na Lima sahat „mimo trénink“. To totiž dlouho nešlo, potřeboval přepnout na „pracovní“ režim, pak sahání vydržel (a to i celkem rozsáhle po těle), ale při náhodném setkání ve výběhu nepřicházelo v úvahu se poníka dotknout, uskočil a už se nepřiblížil. To se nyní změnilo, pozoroval, jak čistím Zelindu a tvářil se mile – tak jsem se zeptala, jestli ho můžu taky odrbat z nejhoršího. Nic nenamítal! Sice dělal výrazy „tak já to teda vydržím“ podobně jako při práci, ale kontakt se mnou mu za to stál. Sahala jsem samozřejmě jen na „oblíbenější“ místa (ta problematická nejdřív vyřešíme v lekcích!), nechtěla jsem ho od takových pokusů odradit!
Je to součást mojí práce – chci dostat chování „do provozu“, tedy použitelnosti i „bez jediné mrkve“. Snažím se o to u většiny věcí, ale zejména u těch, které potřebuju – takže v rámci mého tréninku bude kůň časem zvládat „bez odměn“ čištění, úpravu kopyt, ošetřování, základní vodění. V rámci práce v terénu i přesun s jezdcem na zádech z bodu A do bodu B požadovanou rychlostí.
Jak na to? Je potřeba včas začít, netlačit na to, přijímat nabízené. A trénovat správně, tedy tak, aby pro koně byl trénink většinu času příjemný, chování mu přišlo přiměřeně snadné a zažíval pocit úspěchu. Kůň pak začne mít rád samotné chování a nebude nutné ho „kšeftovat“ za odměnu. Když budu trénink hrotit moc (což se mi pořád občas stává) dostanu se do situace, kdy to kůň vydrží/udělá, ale pocity bude mít smíšené a bez „platidla“ ve formě odměny chování nezískám.

Jeho progres je pořád hodně proměnlivý – u většiny koní nestoupá vzdělanost lineárně, ale jeho amplituda je opravdu veliká. Je ale nutné nenechat se tím odradit, věřit procesu a vytrvat – a některé věci pak jdou a působí to tak samozřejmě, jako bychom je dělali odjakživa.

Co všechno patří do „věcí, které chci vidět“?
– jak začínáme lekci
– jak reaguje na ostatní pracující koně
– jak končíme lekci
– co se učí, když běžím zachraňovat katastrofu
– jak řeší, když křičím
– jaká chování jsou defaultní
– jak říká sám od sebe STOP
…a co přesně na tom pozoruju a co z toho plyne, to by bylo fakt na dlouho… 🙂

15.3.2023
Chočíme, krmíme, čistíme.
Limo je asi kůň pro mě, aby prověřil, jak moc tréninku opravdu věřím, jestli mě to ještě baví a jestli jsem dost cílevědomá a disciplinovaná (nebo urputná? 😀 ). Občas to vypadá, že zvládneme cokoli, tváří se jakože pohoda, pohoda, trénink končím já s pocitem, že bych klidně mohla třeba nasednout a odjet… a občas to vypadá tak, že když na něj chci sáhnout, možná by ho to i zabilo. Kdybych měla nekonečné množství času a žádná očekávání, bylo by to tedy jednodušší…

28.2.2023
Sestádování lze prohlásit za hotové. A co víc, většinu času vládne ve stádě naprostá pohoda… Něžná myš Kytička sice děsí úplně všechny, včetně dvounohých návštěv, ale vzhledem k tomu že většinu času si hledí svého to nedělá žádné drama. Zelinda přestává ponici nekriticky milovat (kousla ji totiž do bříška, skoro!), Limo sice Kytku stále preferuje, ale když ji vypustím před ohradu na kyblíček, naprosto v klidu odejde s ostatními na úplně druhou stranu treku cpát se senem (chachaaa, v to jsem fakt nedoufala!! že to půjde tak brzo tak snadno…).

Všichni koně zvládnou jít na cvičák a neřešit, co dělá zbytek stáda. Celkově je tam klid, kromě dne masopustu, kdy všichni kromě Berušky třeštili oči na průvod 😀
Limo zvládá čím dál tím víc – postupně sahám na zadní nohy, sahám na něj i předměty (třeba násadou od vidlí – samozřejmě něžně a v rámci tréninku, není to eufemismus pro Parelliho lopatu).
Kytka má udělané zuby.
Byla u nás dvakrát veterinářka, dvakrát interagovala s Limem, vždy přesně dle pokynů a s dostatečným množstvím odměn (jak od ní, tak ode mě). Plán je, že až řeknu, že můžeme, budeme očkovat (a taky pak někdy čipovat…). Jsem velmi šťastná (a naivně doufám, že je to normální a bude ještě normálnější!).
I návštěvy s Limoškem kamarádí, je vidět, že mezi lidmi rozlišuje. Děti po něm hází seno, to mu dělá radost 🙂

15.2.2023
Snažíme se koně sestádovat. Výsledky jsou proměnlivé, střídá se dojem totální pohody s pocitem „to teda asi nepůjde“ (třeba když se Limo přes noc tajemně objeví zpátky ve své malé ohrádce, přičemž poruší jednu jedinou pásku, a je tam prý smutný a opuštěný 😀 ).
Přes den a pod dozorem jsou spolu, do interakcí je netlačím, tak jsem využila pobytu poní na cvičáku a střihla si s Limem lekci. Je tam trochu vidět, jak jsou věci, které nás baví a jdou nám (pohyb spolu) a věci, které jsou horší (sahání na poníka). Je potřeba nastolit nějakou rovnováhu a svůj trénink průběžně kontrolovat – nemělo by se stát, že budeme dělat jen zábavné a snadné věci (protože pak budeme mít akademického poníka, kterému ale ani nevyčistíme kopýtka) ale ani to, že budeme dělat jen věci těžké, které nám nejdou (tam budeme mít nutně horší výsledky a snadno otrávíme sebe i poně).

8.2.2023
Poně byli na procházce!
Absolvovali jsme několik více méně ne/povedených lekcí, jde to nahoru-dolu, doufám ve zlepšující se celkový trend a nehrotím.
V následujících týdnech se budeme pokoušet koně sestádovat, těším se, bojím se. 🙂

2.2.2023
Máme poní kabát, přijde mi fakt roztomilý 😀

Limo je pašák.
Jdu cestou brutální generalizace 😀 Jeho dramatická reakce na moji rašpli v ruce mě natolik vyvedla z míry, že jsem se rozhodla bojovat zuřivě. Takže pokaždé, když za ním jdu trénovat, s sebou mám „něco divného“, klidně odpadek, oranžovou misku, kopyťák, divné neznámé vodítko nebo target či rašpli. Samozřejmě to velmi snižuje naši „výkonnost“ (protože přidáním jednoho kritéria – divného předmětu musím snížit ta ostatní – třeba výdrž v klidném stání nebo množství doteků, které vydrží) ale stojí to za to. Nechtěla bych mít dokonale osahaného poníka, kterého ale naprosto konsternuje třeba jen přítomnost injekční stříkačky… Takže začneme vybudováním lásky a operantního chování ke všem věcem, postupně rozšíříme i na všechny lidi a pomalu ale jistě vychováme poníka snů 🙂 Opatrně rozjíždíme kontrolovaný targeting, je to jemňoučká forma komunikace, kdy často klikám a odměňuju jen vyvalení oka směrem k divné věci, ale během chvilky se dostáváme k opatrnému dotyku čumákem. Už teď přemýšlím nad kontrolou a bezpečností… Mohlo by se to zdát předčasné – vždyť je často štěstí, že neuteče – ale není to tak. Během pár měsíců by se mohlo snadno stát, že by se vrhal targetovat cokoli a kdykoli… proto dávám pozor na rovnováhu, tedy odměňuju hodně i klid a „čekání na člověka“. Vyžaduje to ode mě dost disciplíny… a dělá mi to radost. Je to práce, která má naprosto konkrétní požadavky a cíle, není to takové to neurčité a složitě měřitelné cvičení typu „chtěla bych zlepšit dovnitř plec“, je to buď a nebo – prostě ho budeme muset naočkovat, ostrouhat a běžně ošetřovat…

29.1.2023
Kyťule dostává příkrm. Vypadá šťastně.
Při úklidu ohrádky jí návštěva brutálně vyhrožovala: „jestli se na mě budeš tvářit takhle odporně, tak najdu hřbílko a celou tě vyčistím!“ 😀

Limo má hrůzu z předmětů v ruce. Moje ambice „dotknu se rašplí kopyta“ se změnily na „dotknu se poníka, když budu v druhé ruce na druhé straně člověka daleko od poníka držet rašpli“. Takže plán je v následujících dnech chodit do ohrádky s čímkoli divným a dělat běžné cvičení tak.
Jeho projev je dost nepředvídatelný, občas se tváří, že je nad věcí a všechno je vpohoděěě, ale pak se zničehonic zase přepne do „ke mně se ani nepřiblížíš“ a je vymalováno. Přesto se ale celkově civilizuje a věřím, že zvládneme celkem brzo i očkování, odběr krve a čipování. Naše vetka ostatně prý má foukačku… 😀

25.1.2023
Kytce přijela paní doktorka! Bříško ohodnotila jako „strašné“, bouli na zádech taky a zuby snad dokonce „příšerné“. Oproti tomu srst jako „adekvátní výživovému stavu“. Svým způsobem mě to potěšilo – existuje šance, že jsou zuby základní přičinou jejího stavu a jejich úpravou se to zlepší… A samozřejmě to neznamená, že cushinga nemá, ale je tu jistá šance…
Vzaly se krve, uvidíme.

Limo: Dlouhá, dlouhá a těžká lekce.
Situace byla složitá – ten den se už odvážil čuchnout si k veterinářce a sníst od ní granuli, ale pak musel uprchnout na druhou stranu Ky´tule.
Navíc jsem Kytku pustila ven z ohrádky ke kyblíčku, který ona snědla a opustila a začala se vzdalovat – a Limo to registroval, ale i tak zůstal v lekci (wow!).
Ukázala jsem mu target – není to dobře vidět, ale ani jednou se ho nedotkl – to má ještě čas.
Dost to tlačím „na výkon“, chtěla bych, aby byl co nejdřív aspoň základně ošetřitelný – je to na tom vidět, určitě to není absolutně dobře. (Ale ušla jsem hodně dlouhou cestu, před lety by ten tlak na více, lépe a dál byl ještě násobně větší, myslím…)
Je skvělé, že se fakt snaží na mě nešlápnout, když prchá.

23.1.2023
Zdá se, že Poník/Limoška/Aga má pocit, že je můj. Sice je děsivé, když soused řeže věci a občas něco upadne a udělá ránu, ale po poskočení a odběhnutí se zvládá vrátit a pokračovat.
Zvedání předních nožiček je na pochvalu, u zadních zatím ani jeden moc nevíme, jak na tom jsme.
Pustila jsem je na chvíli na malý trek, ale pak šli zpátky do vězení. 🙂

17.1.2023
Chočím pořád podobným způsobem, hojně používám „rozhazování jídla“ po zemi, kdy čmuchání a žvýkání uklidňuje – mým cílem je především vybudovat pozitivní asociaci se mnou (a časem lidmi obecně), kdy lidská přítomnost znamená pohodu, klid a něco dobrého. Bez tohoto nastavení v podstatě nejde (resp. nechci) trénovat – trénink je proces, kdy se učíme nové věci a dějí se i věci v okolí, které můžou být náročné – potřebuju už mít vybudovaný stav „je nám spolu dobře“, aby výsledkem nepovedené tréninkové lekce nebylo „už tě nechci ani vidět“. 🙂 Nedávno jsem při online studiu zmiňovala, že „pokud nepovedený trénink vypadá tak, že kůň uvolněně stojí a cítí se skvěle, je to vlastně perfektní… když si představíme, jak by to mohlo vypadat jinak“.
Povedlo se mi zvednout Poní kopýtka, úprava je žádoucí ASAP, uvidíme, jak se bude dařit… Protože když jsem ho o minutu později pohladila po krku, odskočil dva metry daleko a už se nepřiblížil.

14.1.2023 – Chočení poníků, díl druhý:
Mezitím proběhlo několik dalších podobných akcí – prostě přijdu, trousím jídlo a obtěžuju, odejdu. Ve tmě je situace násobně horší, jak člověk není vidět, je nebezpečnější. Ponyny nefunguje úplně koňovitě, taková ta klasická „řeč těla“ mu přijde spíš jako podvod. Zdá se, že po prvotním otřesu po cestě si vzpomněl na nějaké R+ lekce, které kdysi absolvoval – jupijou!
(Zároveň je to hezký důkaz toho, že cokoli koně naučíte se může v budoucnu hodit 🙂 )
Zkusila jsem vzít Kytku mimo ohradu, jednak aby se trošinku prošla, jednak abych zjistila, co na to Poník řekne. Reagoval očekávatelně, běhal a řehtal, ale ne úplně dramaticky, ohradu respektoval. Uvidíme, co s tím zvládneme, je fajn, že je to vůbec možné, budu se to ale snažit nezneužívat.

Chočení poníků, díl první:

13.1.2023
Seznamte se: Poník beze jména, nejasného věku i původu. Hlavní cíl? Psychicky spokojenější poník.Současný stav? Před přesunem k nám zvládal něžné zacházení se spoustou mrkve, dokázal opustit ohrádku a dojít na jízdárnu, kde absolvoval v roce 2021 několik pozitivkových lekcí, uměl zvedat nohy a plus minus chodit na ohlávce – všechno ovšem v režimu „zacházejte s ním fakt hezky“. Zvládal zůstat v ohrádce, když ji kolegyně opustila, ale stres mu to dělalo zjevný.Po přesunu se drží od lidí dál, první den přišel pro mrkev, kterou snědl a uskočil, sáhnout na sebe rozhodně nikoho nenechá. Nebojuje, neprojevuje žádnou agresivitu, ale v případě přepadení by se pravděpodobně snažil prchnout všemi směry a všemi možnými způsoby (včetně směru nahoru, tedy). Ve tmě je to ještě horší. Plán? Ochočit, vychovat, naučit co nejvíc věcí. A stejně jako u Kytky – nepřijde mi to tak úplně chytré, ale když už se nám to stalo, budeme se snažit být všichni co nejspoňopokojenější!

12.1.2023
Seznamte se: Kytička, dle průkazu 20 let. Hlavní cíl? Fyzicky spokojenější poník. Současný stav? Velké bříško, ale hmatná žebra, žádná svalová hmota ani tuk, nejasný stav zubů, záhadná boule na zádech.Plán? Veterinář, konzultace, postupně všechno (krve, koprologie, sono, odčervení, zuby, kopyta, fyzio, krmná dávka, rehabilitační trénink).Jako bonus prý občas žere děti… Tahle část spadá spíš do kategorie „psychicky spokojenější poník“ a stejně nesázím na 100% úspěch – ale jednak chci, aby měla děti ráda, což jsme začali večerním rozhovorem o tom, kdo má kratší nožičky a kdo už nevyroste, jednak bych ji chtěla dát k dospozici jiné nástroje (odchod, repertoár vhodných chování zastavujících situaci…).Nepřijde mi to tak úplně chytré, ale když už se nám to stalo, budeme se snažit být všichni co nejspoňopokojenější.

11.1.2023
Začala jsem zkoumat psychickou a fyzickou stránku Kytky:

10.1.2023 – Větší poník se odmítá k lidem přiblížit (co kdyby mě zas někam vezli?!). Menší poník se tváří střídavě přátelsky i na děti, střídavě vypadá jako drak bez uší.

8.1.2023 – Poníci přijeli. Větší poník má větší klaustrofobii, než si myslel. Menší poník má ještě méně tuku a svalové hmoty, než jsem si myslela já.