Zelinda – Dolní Dvořiště 27.4.2024, S (80 km)

Když se nedaří…

Zabalili jsme skoro kompletní cirkus – dvě děti a jednoho koně. Do auta jsme všechno vměstnali jen tak tak, vyráželi jsme až v pátek po práci, všechno bylo malinko šílené.

Cesta probíhala celkem očekávatelně, kůň vzorně nastoupil, zezadu se ozývaly takřka nepřetržité zvuky typu „už tam budeme? – kde je kůň? – proč je v přepravníku? – už tam budeme? – kde jsme? – kde jsou Budějce? – proč? – proč tam jedeme? – jak dlouho to bude trvat? – já mám hlad! – už tam budeme? – proč?“.

Dojeli jsme, postavili ohrádku a stan, ubydleli se a šli spát. V noci mrzlo, byla mi šílená zima, průběžně jsem chumlila děti do různých dalších vrstev. Jim zima nebyla. Chm.

Ráno veterina, technická, start. Odloženě, kůň odpočatý a mírně těkavý, ale na příjmu. Po chvíli dojíždíme ostatní, kůň milý, bez problémů ovladatelný. Běžíme. První kolo je dlouhých 40 km, slíbila jsem Zelindě, že když hezky odstartuje, nechám ji trochu běžet. Běží s ostatními, oproti minulým závodům vzorně pije, do veteriny míříme skoro hned a frčíme dál.

Fascinuje mě její chování na trati. Jde s lotem koní, střídá se ve vedení, nechává se zařadit za koně. Občas zpomalí, případně zastaví, kousne si trávy nebo se vyčůrá, ostatní koně mizí za kopcem, ona v klidu dořeší co potřebuje a pokračuje dál. Posledních pár km posledního kola jde divně. Když zpomalíme, jde ještě divněji.

Achjo.

Veterina… vše OK, ale kulhá zcela evidentně. Kromě chlazení jsme ještě chvíli čekaly, druhý pokus je trochu lepší, ale na dokončení to není…

Doma kulhá méně, druhý den ještě méně a třetí den v podstatě vůbec.

Nemám ráda kulhání, metabolicky byla super, „jen“ prostě na konci vykulhala. Podle dětí „jsme mohli zůstat doma, teda“. Pardon 😀

Je to zvláštní zábava, vlastně. Kodrcat se několik hodin s chudákem koněm, pak celý den trajdat po lesích a loukách, nakonec zapajdat a jet trochu smutně domů. Mohla bych třeba malovat obrazy, že…

Z hlediska učení musím výjezd hodnotit jako mega úspěch. Je spolupracující, milá, ovladatelná; zároveň ví, co se děje a před startem vykazuje mírně vyšší stres (ale za mě v pořádku, necílím na absolutní klid, přece jen je to odpočatý natrénovaný organismus ve stresovém prostředí, kde ostatní neznámí koně řehtají a pobíhají). Start je pořád mírně kritický okamžik. Ne tak, že by nešla ovládat, šílela nebo tak něco, ale stačí celkem málo, aby začala.

Zatím stále držím režim odloženého startu, tzn. Že se ukážeme na kontrole výstroje a zmizíme. Když ostatní odjedou, v klidu projedeme startem a mažeme na trať. Tentokrát jsme poodešly do míst, kde nad námi začal poletovat dron – a to se teda fakt nelíbilo! Prokrmovala jsem a doufala, že odletí, což se nakonec stalo, ale přišlo mi to tedy veselé – tahle moje snaha o uklidnění ji spíš vyděsila. Na základě toho jsme pak je startu šly krokem, jinak by zvládla civilně proklusat.

Rostoucí stres se projevuje především nutností snižovat rychlost. Krokovat na volné otěži jde v podstatě vždycky – to je celkem jistota, ke které se v případě problému vracíme. Kdyby nešlo ani to, můžu pást, můžu sesednout a jít krokem pěšky, můžu sesednout a pást. Mám tedy v zásobě poměrně dost rezervních „uklidňovátek“. Jako další nástroj používám (samozřejmě) prokrmování odměnami. Kromě toho, že koně žvýkání uklidní, mám lepší kontrolu nad jejím fyzickým stavem.

V pohodě zvládá chlazení, míjení s koňmi, odjede koním dopředu i je nechá odjet de facto na požádání, ve veterině spolupracuje, v přestávkách žere a pije. Nic z toho není „hotové“ a na každých závodech se může cokoli pokazit, ale je to v hezkém stavu a má to potenciál – pokud dokážu zorganizovat tréninky a rodinu a bude ještě ochota absolvovat tuto podivuhodnou zábavu 😀

Průběžně si stěžuju, nicméně spousta lidí mi psala hezké a povzbudivé věci – jasně, prostě 80 km je už celkem dost a stačí blbé šlápnutí… A stává se to. Ale stejně jsme trochu chudinky!