Zelindí deníček 2017-2018
Deníček Zelindy
Jedná se skutečně o „deníček“, není to v žádném případě návod, spousta věcí není „správně“.
11.11.
10.11.
Ožil mi počítač – sestříhané video z 18.10.:
Je tam spousta věcí, je tam začátek koně, co zvládne cokoli. Je tam několik nedokonalostí. Je tam pár experimentů. Je tam vidět něco, co je signál pro něco, aniž bych to takhle chtěla. Ale to už jsem skoro opravila… 🙂
9.11.
Je u nás rok a kousek, já místo abych sepsala něco chytrého vymalovala kuchyň.
Mám hromadu videomateriálů, které ale nemůžu zpracovat, protože mi chcípl počítač.
Tréninkově jsme v mírném propadu, mám z práce takový všelijaký pocit. První půlku října byla strašně moc akční, takže jsem snižovala aktivitu z její strany, výsledek je to, že na trávě na mě dlabe a při práci se občas tváří pohoršeně (hlavně v pohybu, který není „někam“).
7.10.
Doprovodily jsme návštěvu kus cesty na autobus. Zní to jako jednoduchá věc – a v zásadě i byla, ale je v tom schovaných spousta drobností.
To, že se mnou koník rád chodí ven z ohrady.
To, že umí opustit stádo a vnořit se do lesa (to nám dělalo fakt problém, les působil strašidelně a neroste v něm moc trávy, prostě neoblíbená záležitost).
To, že zvládá (a chce) „jít se mnou“, tzn. držet tempo a směr a nevyžadovat v podstatě skoro žádnou pozornost. (Čas od času jsem jí odměnila, ale nejspíš by to proběhlo i bez toho – jenže mým cílem nebylo tohle, je to zase jen součást přípravy na věci příští)
To, že když funíme do kopce a já už nemůžu a zastavím, zastaví prostě se mnou.
Chvíli jsme se pásly, chvilku kličkovaly mezi stromy, zastavily, když měla zadek o půl metru výš než předek a prokrmily to, minuly cestu na louku skoro bez povšimnutí a přišly domů, kde vedle mě v ohradě chvíli jen tak stála a jen tak jsme byly – a bylo to prostě super.
Nějak zanedbávám záznamy, zkusím to někdy doplnit.
30.9.
Akademický pokus:
Pokusy po výletu na východ. (Článek bude, ladím)
Ještě že mám možnost si to natočit, dost často vidím věci o kterých bych jinak netušila.
(a jasně, že bych viděla víc kdybych couvala, ale já si nemůžu dovolit pozitivní trest pro pomocného trenéra ve formě držkopádu, protože bych ho ke koním už nedostala… 😀 )
Uvidíme, co z toho bude – jestli vůbec někdy něco…
15.9.
Pokoušíme se o stranovou práci, je to roztomilé, potácíme se jako opilé, ale časem z toho třeba bude něco kulturního.
Zelinda se začíná učit učit lidi, jde jí to perfektně.
Balancujeme – přidala jsem trochu pohybu, rozcházení přede mnou a podobně. Rozbilo nám to stání, takže vyklidňujeme a stojíme a koukáme.
14.8.
Vydrží 15 minut spolupráce.
Přidala jsem k přistoupení, ustoupení a couvání signál tušírkou – šlo to na první dobrou. Kdybych jí oblékla i hlavu, můžeme předstírat, že děláme klasicky klasické jezdecké umění. Skoro. 😀
Zlepšila se nám nálada a aktivita – soustředím se, abych ji nenudila. Zároveň se skoro moc rozhýbala – pořád s ní nějak hemžím (ustup, přistup, dovnitřplecuj, jdi dopředu beze mě, nacouvej do mě…), takže má sklon se hemžit, taaakže se soustředíme na stání.
Vyzkoušela jsem na několika lidech, jak funguje „cizím“ – u naučených věcí úplně normálně, dokonce zvládá i mírnou odlišnost signálů. To si ostatně myslím, že je při práci jakýmkoli způsobem zásadní – aby kůň lidem vyhovět chtěl. Drobné nuance se poladí snadno, ne/ochota, obavy, strach nebo znechucení se řeší mnohem hůř.
A udělala jsem si radost a ztabulkovala naši práci. Povšimněme si prosím indexu hotovosti – v květnu byl 47%.
(obrázek se po kliknutí zvětší)
6.8.
Po semináři s Hannah Weston, motivace, chtění dokonalosti – styď se, trenére…
Ale vidíte to? To tam bude! A když budem makat, tak si výlet na Slovensko zasloužíme!
16.7.
Mládě na cestách – sepsáno zde
6.6.
Druhá lekce. Bude z toho ježdění – vidíte to v tom? 😀
4.6.
Tenhle týden jsou princezně tři, mohla by být někde jinde oficiálně jezdeckým koněm. U nás tedy ještě ne, ale přece jen jsem si řekla, že nějakou přípravu na ježdění uděláme… A tak jsem poprvé v životě v lekci vylezla do výšky. A nastačila jsem se divit… Je prostě neskutečně úžasná 🙂 Čekala jsem že bude stát čelem ke mně a čumět 😀 Jsem zvědavá, kdy nakonec skutečně obsedneme, zatím má ještě hodně času.
A domácí debata:
-Víš, co mi dneska udělalo asi největší radost? Že jde mimo ohradu taky vodit za hřívu.
-To je divný, mně právě přišlo, že na tlak vůbec nereaguje…
-No! Ono to totiž není tlakem. 😀
1.6.
Tráva je kamarád, přepravník není kamarád.
Zdá se, že jsem momentálně zvítězila nad trávou – funguje to krááásně, především asi proto, že to v zásadě nepotřebuju a nemám čas využívat. Co si myslím že bylo zásadní:
- Od zimy jsme zvedaly hlavu od trávy – nejdřív zachycením – tzn. kůň se pase, pase, pase… a nic… já stojím a taky nic. Jednou kůň zvedne hlavu, já zajásám, odměním a nic, resp. vydám povel k pasení. Stojím dva kroky od koně, když zvedne hlavu, udělám krok k němu a odměním. Po několika/mnoha opakováních vyzkouším jen udělat ten jeden krok ke koni, je velká šance, že zvedne hlavu – odměním. Pokud tohle funguje spolehlivě, přidám signál („Zelí“ 😀 ). To byl úplný základ práce na trávě – a už se tam objevila informace, že tráva je pořád, člověk a odměna jen občas a chvilku („okénko příležitosti“).
- Jak tráva vylezla, tak jsme se na ní občas objevily a něco zkusily udělat.
- Koně čas od času přesouváme – do jiné ohrady, do ohrady bez trávy, do ohrady s trávou… a já začala pokoušet štěstí – v podstatě hned po vypuštění na trávu jsem jí nabídla lekci. Klaplo to! Od té doby to čas od času dělám a zdá se, že jede v režimu „tráva tu bude i potom, ale člověk mi odejde“. Je to takové vtipné v souvislosti s tím, že na skoro vypaseném „cvičáku“ mi lekci čas od času sama ukončí, když se mi nedaří držet dost úspěchů.
Nedařilo se nám nakládání, nedokázala jsem rozklíčovat v čem je problém. Když tu byl přepravník, v určitém místě jsme se zasekly a prostě to nešlo, ona pak už v podstatě na první dobou odcházela, což jsem trochu pořešila targetingem, ale přesto tam byl zjevně nějaký zádrhel. Ne že by se to neposouvalo vůbec – oproti prvotnímu „Ani náhodou!“ dala na rampu všechny nohy. Nicméně bylo mi jasné, že je potřeba něco změnit. Vadily mi dvě věci:
- že mi odchází z lekce (a to tak že úplně, nebylo to couvnutí, byl to prostě odchod pryč)
- že trénink nemá progres.
Zkoumáním jsem zjistila, že vadí střecha. Takže jsme postavili bránu z plachty a začali přípravu na přepravník, abychom ho až tu bude příště využili pokud možno efektivně, a ne planým civěním na sebe…
(a tak trochu se bojím, že do přepravníku budeme muset namontovat tu děsivou plachtu… no co už 😀 ). Každopádně skvělé na tom je, že i když to přešvihnu, nejde úplně pryč.
Zvětšila jsem poloměr kruhu. Jedna z věcí na obcházení byla nádoba s ovsem, která se už tři dny pohybuje po cvičáku, čas od času si z ní trochu vezmu do kapsy, ví, že v ní oves je a hned po ukončení lekce se do ní několik minut snažila dostat – v lekci ne!
Rozhodla jsem se, že chci aby vlezla na paletu všema 4 nožičkama (a tam je vidět že ji neúspěchy rozčilujou, že nejsem perfektní trenér, že můžeme použít proběhnutí jako ventil napětí, že se pak dokáže zklidnit…). Umí ji krásně překročit, evidentně si zadní nohy uvědomuje, že… 😀 (Kdyby neproběhla ta část „soustředíme se na zadní nohy“, která mi přišla nepovedená, vlezla by tam dnes?)
Přijde mi roztomilé, jak je pro ni záhada dát na něco pomalu nožičku a v klidu stát a balancovat, nebo vlézt do jeskyně… Je to svobodný koník na běhání krajinou přes meze a příkopy 🙂
Varování, video má skoro 10 minut 😀
22.5.
Rozlišujeme „ustup“ a „přistup“ 🙂
Začaly jsme lézt na paletu.
Musím vylepšit podíl úspěchů a neúspěchů v lekci abych měla lepší „trávovou“ pozici.
15.5.
Ztratila jsem hlas /to nevadííí, mám klikr, pche, žádný problém…/.
Pak klikr /hmm, zavedeme kliknutí jazykem, třeba to půjde/.
A tak jsem zkusila ztratit i pamlsky… /A co se jako staneee, když zapomenu klikr a pamlsky, to toho koně pak ani nechytím v ohradě, neee?/
A co jsem zjistila? Že zkrátím lekci a nezvyšuju kriteria jako vzteklý závodník, že kůň pracuje a učí se, že funguje konec lekce… A že mám radost. 😀
(Jedná se o druhou lekci chození kolem té… věci)
11.5.
Něco je špatně… Občas se objeví mávnutí hlavou (většinou teda při naklusání, tam si říkám, že to není až tak divné, klus v ohradě dáme na čas k ledu), ale při přistoupení skoro vždycky mávne ocáskem! A má sklon se mírně vztekat a mírně konejšit, čím to? Nejspíš moc rychlý postup a není si jistá… Nebo jsem ten ocásek jaksi naklikala a je to „jen“ pověra…? Nebo ji prostě rozčiluju? Rozhodně je na místě to hlídat. Občas se to podaří i bez toho…
Kromě toho máme duhu, bouři a spoustu malých kousavých sviní – ladíme komunikaci „snad vidíš, že se koukám na místo 10 cm pod kohoutkem kde mě máš podrbat, ne?!“.
6.5.
Po půlroce jsem se pustila do úvah „jak jsme na tom“, protože občas mám pocit, že neumí nic. Občas se zdá že něco jo… Ale to podstatné se stejně změřit nedá – máme se rády 🙂
Nicméně tvrdá data:
3.5.
Když přijede hlídání, obtěžuju koně každou chvíli 😀 Trochu nudná lekce, zajímavé na tom je to, že jsem měla v plánu řešit a vylepšovat pohyb v ohradě. Zelinda nicméně řekla, že je horko, tak jsem si říkala, že klidně můžeme dělat něco statického, kdyby usnula úplně, tak ji zaparkuji a budu se radovat, jakou má výdrž při stání v klidu, žeano 😀
A hele, co se nám vylouplo… 🙂
Zajímavé na tom je, že jsem se krásně přizpůsobila, kdybych se ji snažila rozhýbat, akorát to pokazím. Taky poprvé ťapala jednou nohou po prkně a čím dál tím míň mi na věci hrabe 🙂
A to jsem mohla napsat už minule, občas vydrží fakt dlouhou lekci!
1.5.
O víkendu jsme tak trochu nakládali, k tomu zkusím něco sepsat později. Povedlo se mi dneska natočit lekci, jsou tam nedokonalosti, jsou tam i povedené momenty. Klusat umíme docela pěkně mimo ohradu, v ohradě to kupodivu funguje na základě signálu, ale nelíbííí se jí to. Auto na obzoru je potřeba řádně monitorovat – veeelmi jsem ocenila její „návraty“ ke mně, což by mělo být vidět a slyšet. Úplně poprvé jsem zkusila zařadit „rozejdi se beze mě“, ona je asi geniální, na některé věci… Pokud vidíte ještě něco, pište 🙂
19.4. – Trénujeme a dokumentujeme
Zavedení polopovinného motivačního deníčku nám evidentně pomohlo. Nebo jsem možná jen získala pocit, že něco děláme 😀
Věci, které plánujeme nám jdou jen částečně, ale jiné věci nám jdou skvěle – během jedné lekce jsme zvládly cvik „když má oblíbený target v pracičkách dítě, naprosto a totálně ho ignorujeme a pohybujeme se co možná nejméně“.
Umíme celkem obstojně klusat.
Docela hezky uhýbá předkem i zadkem, ale ještě to chce dotáhnout.
Začaly jsme snižování hlavy, ujíždí nám to trochu došišata.
Rozpracováváme přivolání na trávě, zvednutí hlavy je skoro dobré, během dalších 20 let věřím, že to dotáhneme k dokonalosti 😀
4.4. – Zevlícííí
Už nějakou dobu si v mojí přítomnosti klidně lehne, ale až dneska se mi to podařilo řádně prokrmit… 🙂 Důležitý krok v životě koňýka 😀
8.3. – Druhá lekce osmičkování
Jsem nudná a neumím věci dotahovat. Učení něčeho úplně nového jde snadno, opakování věcí které umí taky, ale pokračování rozpracovaného nějak drhne…
Mám podezření, že jí nechutná chleba.
Pořád nedokážu správně odhadnout, jak složité kriterium je vliv okolního prostředí.
28.2. – Zelinda zdraví svět 🙂
Občas něco málo děláme, pořídila jsem nám target. Vylepšujeme držení nohou, pořád to nevypadá tak jak bych chtěla, učíme se šlapat na stoličku.
14.2.
Když zapomenu, že je trénink především zábava a hra, přestane to fungovat.
Před ohradou je silnice. Na jednu stranu – doprava – vede asi 50 metrů a potom končí, jde jít buď rovně do lesa, nebo nehoru doleva na louku. Tímhle směrem chodíme rády a bez problému. Opačným směrem je asi kilometr daleko vesnice, prvních 100 metrů je lemováno křovím a stromy, pak jsou vstupy na louky na obě strany. Odtud přicházejí strašidla – sem Zelinda chodí s koňmi, ale jen se mnou to není dost bezpečné, prý. Tedy na začátku to tak asi bylo…
Nelámala jsem to přes koleno, občas jsme udělaly pár kroků tím směrem, ale nějak se to nehýbalo z místa. Až dneska, konečně, jsem se rozhodla, že mě nezajímá, co kůň dělá, a šla jsem prostě okusovat větvičky ze stromů, prohlížet si kameny a očichávat suchý mech. Během toho jsem sice trousila nějaké dobroty, ale v zásadě mimochodem. A nějak jsem se Zelindy nemohla zbavit – byl z ní asistenční poníček, strkala nos tam kam já, když jsem hrábla nohou do suché trávy, udělala totéž, tvářila se, že rozhodně nechce o nic přijít. Koukat směrem ke strašidlům začala až když jsem zkusila přepnout do režimu tréninku a chvilku v klidu stát, ale i tak se mnou zůstala a domů jsme se vrátily vysmáté a společně.
Proč mě to nenapadlo dřív?
10.2.
Většinu času se poflakujeme venku. Zjistila jsem, že chodí trochu víc „s koňma“ než se mnou, takže zařazujeme i „jdeme někam samy“. Má to zásadní nevýhodu, nikdy nebudu dostatečně zábavná a rychlá. 🙂
Rozpracovaly jsme targeting. Po lekci (na videu) jsem vůbec nevěděla, jestli se pochválit, nebo si vynadat – asi to ještě promyslím!
26.1.2018 – Občas něco děláme…
…ale většinou se jen tak poflakujeme.
Dostáváme ustoupení pod signál, začaly jsme ustoupení předkem (v podstatě „osobní prostor“) a couvání.
A sice to pořád všem cpu, ale zopakuju to ještě jednou, protože mě to čas od času dožene – procházení vchodem je CVIK a jako takový je dobré ho naučit. Projití vchodem do ohrady neznamená katastrofu, konec lekcí a opuštění člověkem. Naučte si ty koně chodit dovnitř a ven! 🙂
11.1.2018 – Jen tak 🙂
Procházkujeme, občas něco děláme, proplachujeme kopanec řepíkem…
Učíme se stát na místě, začala z ní být trochu přílepka. Učíme se chodit vedle koně, bez vodítka to jde mnohem líp. Líbí se mi jak komunikuje. Líbí se mi celá! 🙂
4.1.2018 – První ustoupení, tralala!
Každý kůň je jiný, každému jdou různé věci různě. Jedna ze základních dovedností, které jsou potřeba pro bezpečnou manipulaci, je podle mě ustoupení. Na seminářích to dávám lidem jako úkol, vymyslet R+ postup, aby kůň při ukázání nebo dotek na konkrétní místo společně s hlasovým signálem („ustup“, „uhni“…) udělal krok pryč.
Dělala jsem to špatně – dneska ráno jsem si řekla „znovu, lépe a radostněji“. V uplynulých lekcích mi během snahy o tohle několikrát odešla, tvářila se, že jsem pako, významně mávala hlavou (čili evidentně vůbec netušila, o co mi jde). Takže jsem se zlehka vrátila o krok zpátky a… ejhle! 🙂
19.12. – Když svět pracuje za nás, můžeme jen poděkovat
Krátká lekce před ohradou, potom bychom se mohly jít podívat na louku. Pejsci běží před námi, nechávám Zeldu jít na volno, docházíme na rozcestí – buď jde jít prudce dolů rovně do lesa, nebo prudce nahoru doleva na louku. A prý je to tu strašidelné!
Tak stojíme, zkoumáme, odměňujeme pozornost na mě… A v tom se z lesa vyřítí psisko číslo jedna. Zelinda se otáčí na patě a klusem prchááá (cesta sem od vchodu vedla podél ohrady a je to cca 50 metrů, takže nic dramatického). Volám na ni, sice tomu moc šancí nedávám, ale situace je bezpečná – u vchodu je balík sena, který ji bezpečně ukotví, v okolí pusto a prázdno). Jsem trochu v šoku, když po uběhnutí deseti metrů zastavuje, otáčí na mě hlavu a kouká. Jo, takhle by to šlo, z toho časem uděláme něco použitelného, jdu k ní, jásám, odměňuju. Váhám, jestli to pokoušet znovu, nebo se na pohodu vrátit domů…
Pokouším. Docházíme na místo, kde jsme se minule lekly, psí potfora je odeslána viditelně na louku, když v tom se z druhé strany bleskovým tempem vyřítí psisko číslo dva, od kterého jsem nečekala žádnou záludnost a nijak ho nepovelovala…
…tralala…
…se na to vykašlu…
…koníková nicméně uběhne metrů jen pět, zastaví, otočí na mě hlavu a kouká. Udělám dva kroky k ní a zavolám, přichází. Odměňuju, raduju se, děkuju vesmíru, že řeší věci za mě lépe než bych uměla já.
Jdeme na louku, tam chvilku zevlíme, procházíme se, vracíme se domů a na světě je prostě dobře!
Kromě toho jsme absolvovaly první vycházku na laně vedle druhého koně, bylo potřeba spousta odměn, nicméně její schopnost zobecnit povely naučené ze země mě naprosto nadchla.
12.12. – Jen tak jsme 🙂
Ladíme komunikaci – začátek a konec práce, míru nadšení – tj. snažíme se balancovat kolem (pro mě) ideálního stavu, kdy kůň na zavolání přijde, ale bez zavolání si mě až tak moc nevšímá. Trávíme čas spolu jen tak.
Měli jsme několik lekcí „procházení vchodem do ohrady“, protože jsem to nepodchytila včas (jako bych to neznala!) a jednou jsem se dozvěděla, že „Venku je líp, dovnitř nejdu.“
Bylo tedy potřeba z procházení brankou udělat cvik, nikoli signál o tom, že sranda končí a člověk mizí – v rámci práce jsme několikrát prošly dovnitř a ven, při finálním vejití do výběhu neskončila lekce hned, ale ještě jsme pokračovaly. Bylo nutné vychytat chvíli, kdy ostatní koně nečumákovali u vchodu, aby měla klidné pracovní prostředí.
Je roztomilé, jak mnoho klikolidí funguje a používá pamlsky skutečně jako reinforcery (posilovače chování), ale když jde o návrat do ohrady, začnou nepříčetně uplácet a divit se, že to nefunguje… Taky mě to k tomu svádělo.
Procházkujeme, jak s jiným koněm tak samy, tváří se velmi objevitelsky.
1.12. – a prostě se budete milovat!! Aneb pokus o cosi…
Tohle neumím, dokonce o tom ani nevím dost. Je to snaha o práci se skupinou, tedy spíš o přípravu na práci se skupinou. Vytvářím chaos, nemám plán, nemá to systém, byl to momentální nápad.
Potřebuju na to víc mozků.
Pokouším se o to, aby byli oba koně společně šťastní, aby pro ně byla společnost toho druhého příjemná, aby se cítili bezpečně.
Pracuje kůň, který je ve stádě níž. Hnědá je odměňovaná v podstatě jen za to, že mladou nechá v mojí přítomnosti a nechá ji pracovat. Tedy spíš je chaoticky prokrmovaná 🙂
V zásadě vzhledem ke své nepřipravenosti a zmatku a neschopnosti věnovat pozornost všemu bych to čekala horší.
Tohle časem půjde 🙂
Listopad 2017
Přijela k nám dvouletka, pustili jsme se do práce.
Umí chodit na ohlávce, jinak asi spíš nic, pokud někdy něco uměla, nepamatuje si to.
Začínáme jedením pamlsků – důležitá dovednost pro koně u nás. Vypadalo to, že jí nic moc nechutná, zamyšleně žvýkala a tvářila se neurčitě… Zkoušeli jsme chleba, mrkev, sladový květ a vojtěšku. Poslední dva komponenty jsme jí přidali do krmné dávky, aby si na chuť postupně zvykla, po pár dnech byl zájem evidentní a už se dalo pracovat s jistotou, že granulka zafunguje jako reinforcer (=posilovač chování, „odměna“). Až poté jsem začala používat bridge (=přemostění, označení správného momentu), a to jak klikr, tak slovo.
Stejně jako chutě zkoumáme i vztah k drbání a hlazení – jednak co dělat, aby to bylo příjemné, druhak ladíme to, jak si o to má koník slušně říct.
První úkol je zvedání a držení nohou, protože kopýtka budou potřebovat úpravu. U předních nohou nabízí zuřivé hrabání, skoro mám pocit, že to někdo někdy pamlskoval, odbouráváme poměrně úspěšně.
Zadní nohy jsou pro mě opětovnou školou, jak je potřeba přistupovat k tréninku s pokorou a otevřenýma očima, nespat na vavřínech a neklikat za každou cenu „furtpryč“. Stačilo pár ukliknutí a nabízí mi kopání, takové pěkné („na lov srnek“ jak řekla kamarádka, která trochu skepticky pozoruje práci s tím koněm co dělá jen to co chce). Takže si sednu, zamyslím se a pracuji na nápravě – tzn. chci smět na nohu sahat, aniž by létala metr vysoko, když tohle půjde, opatrně a zlehka se vrátíme k pomalému zvednutí (a nebo možná jen k tomu že povolí a „nechá si nohu zvednout“). Vypadá to nadějně – další vývoj budeme sledovat 😀
Na videu je zdokumentován princip „rozbití“, tj. omylem kliklé kopnutí, a snaha o nápravu další den. Princip je v podstatě v tom, že klikám dřív, než kopne – nebude dělat víc činnosti, než je k úspěchu nutné – a postupem času si vyladím kriterium času. A až bude dost dlouho povolená noha, začnu ji zvedat (nebo chtít po koni, aby ji zvedal…).
Problém je hlavně v tom, že kůň je příliš snaživý a já špatně zvedala kriteria, chtěla jsem moc a brzo. Takže hezky v klidu, postupně, důkladně 🙂
Na konci videa je vidět, že „konec lekce“ není úplně zavedený a Zelda zkouší, jestli mě nejde nějak zapnout. Bylo by pro ni čitelnější, kdybych zmizela úplně pryč z prostoru (za ohradu), ale vyhodnotila jsem, že tohle teď už je únosné. (Ale je vidět – že jo? – že to úplně komfortní není)