Bettina Biolik, listopad 2022
Pozitivkáři na návštěvě – aneb klinika s Bettinou Biolik očima diváka
Nejde nesrovnávat s kliknou s Angelicou Hesselius, které jsme se účastnily s koňmi. Ilustrační drobnost, zdálo by se, že zanedbatelná, je harmonogram. Na obou klinikách byl k vidění nalepený papír s programem – začátky a konce lekcí. Na jedné akci na něm figurovaly jména lidí, jakožto účastníků. Na druhé akci zde byli napsaní koně – protože účastníci byli koně (a měli s sebou nějakého člověka, to ano, nicméně primární sportovec je přece kůň!).
Co mě trápí už dlouho, je problematika svědění. Zelindí nenávist k obnoskům, ohlávkám a podobně to jen akcelerovala – naučila mě brát ještě víc ohled na nepohodlí a nepříjemné pocity.
Umíte si představit, že vás něco svědí? Třeba hlava? Nebo bříško? A že vám někdo jen tak brání se podrbat? Co si o tom myslíte, jak se cítíte? S Péťou jsme se shodly na tom, že to známe – obě máme malé děti, při uspávání nastane moment, kdy už vlastně skoro spí – ale pokud se uspávač byť jen malinko pohne, okamžitě jsou vzhůru a začínáme znovu. Jde to promeditovat, jde to zvládnout, ale je to UTRPENÍ a nesnáším to, nedokážu myslet na nic jiného, než na to svědění. Kdyby se mi toto dělo během učícího procesu, rozhodně se nebudu soustředit, nebudu se cítit dobře a nebudu se učit efektivně. Nechápu, že kůň má trenérem „nařízenou“ pauzu a majitel ho drží na krátkém vodítku (které kůň zdvořile respektuje tolik, že prostě trpí svěděním…). Je to zdánlivá drobnost, ale pro pohodu koní je to velký rozdíl – a velký rozdíl je to v tom, jak my vnímáme situaci. Pokud máme koně jako sportovce, jako aktivního účastníka na prvním místě, je jedno podrbání to nejmenší, co pro něj můžeme udělat! Ani ho nemusíme drbat aktivně my, stačí mu to přece umožnit…
Absenci odpočinkových bufetů, možnost se během lekce vzdálit a pást nebo jen tak odpočívat asi ani nemusím zmiňovat… Ale musím říct, že možnost kvalitně si odpočinout považuju za velmi vhodnou – kůň se vrací do práce čerstvý a ochotný. I při práci „pressure and release“ (jak Bettina sama práci označila) by přece stálo za zvážení, jestli nevytvořit koním nějaké „odpočívadlo“ s vodou a senem… Jsem vlastně ráda, že nás pozitivka „přinutila“ tohle zařadit – koně se díky tomu učí nejen ochotněji, ale i rychleji.
Obecně mě zarážela velká neochota koní dělat věci, stejně jako kůň, který chvilku hypnotizoval východ, což bylo okomentováno jako „mohli bychom jít prosím pryč“ a z nějakého důvodu to bylo považováno za vtipné. Vážně je default, že se koně nechtějí společné práce účastnit (což není tak překvapivé) a vážně to lidem nevadí (což mi přijde hodně zvláštní!) …?
Celodenní pozorování zpomalených koní, kteří se poměrně usilovně snažili věci nedělat, mě mírně zdeformovalo a po příjezdu domů jsem čekala něco podobného – což způsobilo, že mě Zelinda málem přejela 😀 Jednak byla noc (ale úplněk – je praktické mít světlého koně a úplněk! A jednak se fakt snažila dělat věci… Zaujalo mě na tom to, jak moc člověka evidentně ovlivňuje okolí, jak působí na naše podvědomí a nastavení nějaké „normy“. Vlastně je můj život jednoduchý a krásný, když se pohybuji mezi ochotnými koňmi a vzdělanými lidmi, kteří preferují etický trénink… A občas získávám mylný dojem, že je to snadard a umí to každý.
Z hlediska akademiky (což byl hlavní důvod naší účasti) se nám mnoho věcí potvrdilo a ujasnilo, některé konkrétní postupy se mírně lišily – což je skvělé v tom, že člověk může vyzkoušet, jestli zrovna jeho kůň nebude spokojenější takto. Konkrétně se jednalo o práci na kruhu, která tvořila velkou část, a začátky stranové práce právě z kruhu, kde je výhoda toho, že kůň snadněji drží ohnutí.
I co se týče polovičního překroku se provedení lišilo, nicméně jen mírně… budeme muset analyzovat, co s sebou nese jaké výhody a nevýhody a s co největším počtem koní to vyzkoušet! (Kolik pozitivkových koní už někdy udělalo nadějný pokus o poloviční překrok…?)
Děkujeme Kristině za organizaci, fandíme všem dalším vzdělávacím akcím v Čechách!