Kůň je přítel

Práce pozitivním posilováním (tedy tak, že odměňujeme – posilujeme žádoucí chování a minimalizujeme použití trestů) v sobě skrývá jedno velké téma a sice „možnost volby“. To, že zvíře může říct „ne“ a nemá to pro něj nepříjemný následek (tedy nevezmeme mu hromádku sena, necukneme vodítkem, nezesílíme pobídku…). Situace zůstane taková, jaká je. Pokud zvíře říká „ano“, dostává odměnu – tedy něco, co se v prostředí běžně nevyskytuje a kůň se bez toho celkem v klidu obejde.

Úplně opominu téma „hodnota odměny“, které by nám v tom mohlo udělat trochu paseku.

Představme si koně. Koně, který zná zatím jen málo z toho co má kůň znát. Je učený převážně „pozitivkou“. Učíme další věci a přemýšlíme jak konkrétně je budeme učit… V rámci areálu čistíme a sedláme u úvaziště, což s sebou nutně nese jisté omezení našeho čtyřnožce a nás nutí trochu víc přemýšlet nad tím, co, jak a proč děláme.

Máme v plánu učit koně: držet nohy při čištění a strouhání, nosit masku proti mouchám, nosit sedlo a jezdce, toleranci repelentu, nastupování do přepravníku. Kůň chápe a respektuje omezení vodítkem, takže když ho přivážeme nebo chytíme vodítko, nepůjde pryč i v situaci, kdy by zcela navolno odešel. Kdybychom nicméně přehnali kritéria, odešel by bez ohledu na vodítko – je mladý a citlivý, vodítko zatím nemá absolutní slovo.

Chceme, aby kůň na všechny činnosti říkal „ano“. Ale je potřeba vědět, jak to „ano“ vypadá – a tady není „dobře“ a „špatně“, ale celá škála možností, které pro nás přicházejí v úvahu. Jde v podstatě o přesné zadefinování kriterií hotového cviku, což děláme u každého učeného cviku, že =)

Absolutní pozitivno je jedna hranice. Spočívá v tom, že máme koně na pastvině s báječnou trávou, nebo dokonce koně pustíme na ještě lepší trávu, otevřeme přepravník, kůň nastoupí. Přijdeme na pastvinu, vytáhneme rašpli a nože, zvedáme nohu, kůň drží a drží a drží. Ukážeme masku, kůň k nám přichází a strká do ní hlavu. Vytáhneme repelent, kůň stojí a čeká, než dokončíme akci. Přijdeme sem se sedlem, kůň nastavuje záda a nechá se nasedlat, vyézáme na schůdky, kůň se sám přistavuje a my nasedáme.

Druhá hranice je zcela neostrá, ale přesto asi každý z nás nějakou osobní má. Vypadá třeba tak, že přepravník zaparkuju do vypaseného výběhu. Nebo že kůň nemá možnost odejít od nás sto metrů daleko na skvělou trávu. Často to za nás řeší samotné prostředí (tedy že kůň nemá žádnou lepší možnost, než mírně otravného dvounožce s dobrým jídlem a divným předmětem, ať už proto, že je všechno kromě nudného sena snědené, nebo proto, že je ve stádě nuda). Někdy ale pracujeme v prostředí, kdy toto dost ovlivňujeme. Tedy – budu učit koně sedlání ve výcvikovém prostoru s trávou a bez dalších koní? Budu ho to učit v jeho domovském výběhu? Budu ho to učit na úvazišti, kde prostě nemůže odejít? Samozřejmě v principu můžu na všech těchto místech učit stejně – tak, jako v ohromné ohradě s báječnou trávou. Často ale z hlediska efektivity saháme k různým omezením, takže reálná situace pak vypadá „nohu držet nemusíš, ale budeš tady v tomhle malém prostoru“. A koně to směřuje / nutí (dle konkrétního jedince… zde je zásadní vnímat emoce) víc se snažit držet nohy. Když to přeženu do opačného extrému, nikdo /příčetný/ nepůjde poprvé učit hřebce držet nohu vedle říjící kobyly. Nicméně nastavení prostředí na úspěch nám může ovlivnit skladbu lekce – to, jak velké ANO od koně potřebujeme. To, jak moc musíme předmět oblíbit. To, jak moc si můžeme dovolit protipodmiňování a jakou hodnotu odměny potřebujeme.

A osobně nepovažuju za zásadní problém mít věci, které kůň prostě jen vydrží. Koně umějí „vydržet“ spoustu věcí celkem v klidu. Je ale nutné vědět, že z provozních důvodů mám tenhle cvik v kategorii „vydržím to“. Že pokud se zeptám v jiném kontextu, pravděpodobně se dozvím „děkuji, nepotřebuji“. Kůň, který nemá zásadní problém, vydrží repelentování. Pravděpodobně se v tréninku pohybujeme někde mezi R+ a R-, což není nutně problém, pokud hlídáme emoce… A pokud neočekáváme, že to bude fungovat tak jako věci učené opravdu s VELKÝM ANO, tedy s korektně stupňovanými kriterii v běžném pracovním prostředí. A pokud je těch věcí nemnoho – zásadní výhoda práce pozitivkou je podle mě v tom, že kůň pracuje s člověkem rád. Pokud by se mi většina práce překlopila do „no já to nějak vydržím“ už dělám něco špatně.

Osobně chci, aby co nejvíc věcí kůň vnímal jako „jo, to chci, to dělám rád!“. Trvá to déle, než dosáhnutí „vopruz, ale jde přežít“, ale do budoucna dává mnohem větší smysl a spoustu věcí usnadní…

I v rámci učení „s omezením“, tedy například u sedlání na úvazišti, můžu cílit na nadšení koně a VELKÉ ANO ať budu sedlat kdekoli. Budu ale muset být mnohem opatrnější a vnímat mnohem jemnější signály ze strany koně – můžu si rozjet START – STOP dialog, ale musí být decentnější, než s koněm navolno. Kůň navolno na trávě se půjde pást – kůň na úvazišti (znající úvaz!!) třeba jen přežvýkne, pootočí hlavu, přenese váhu… Takže práce „s úplným souhlasem“ není nemožná, ale je těžší.

Rozhodně bych neměla (v rámci efektivity tréninku) tohle střídat. Oproti tomu pokud chci zlepšovat své trenérské schopnosti a vnímání koně, klidně můžu. Hodila jsem na koně sedlo na úvazišti a přišlo mi, že v pohodě? Fajn – tak se podíváme, co se bude dít v jiném, zajímavějším a méně omezujícím prostředí…

Chci co nejdřív jezdit? Myslím, že vnímám dost? Pak asi můžu prostě sedlat na úvazišti a udělat ze sedla něco, co kůň prostě vydrží a v budoucnu to (snad…?) budu tak moc protipodmiňovat, že mu to fakt nebude vadit a bude to mít i rád.