Kůň je přítel

…nevím 🙂 Ale na základě opakujících se dotazů tohoto typu můžu napsat proč pozitivní posilování používám já a proč si myslím, že ten základ klikr tréninku by měl umět skutečně každý majitel zvířete. Začnu trochu z druhé strany, a sice pojmem kontrola prostředí. To je totiž to zásadní, co tento způsob práce odlišuje od všech ostatních (nebo znáte ještě nějaký další?). Taky je to to zásadní, proč je práce efektivní a funkční i u složitých věcí.

A složitá věc je třeba ošetřování bolavé rány. Většina koní bolest řeší méně, než ztrátu kontroly, která ošetřování často provází… A to, že chodí po zadních, hystericky prchají skrz zdi a nakonec v sebeobraně útočí na lidi, není kvůli tomu nepříjemnému zákroku – ale právě kvůli tomu omezení, že nesmějí uhnout/odejít. To je to, proč bojují o život… Protože získat a udržet si kontrolu prostředí je nejsilnější posilovač (“odměna”). Kontrola prostředí je v podstatě “pocit bezpečí”, je to pocit, že mohu situaci nějak ovlivnit. Nesouvisí s tím, jestli je živočich reálně ohrožený nebo ne, informovat ho o tom, že “se nic neděje” většinou nepomáhá. Je to pocit.

Díky tomu, že pracujeme s nějakými odměnami, které chce zvíře získat, mu tento pocit kontroly můžeme v plném rozsahu nechat. Takže když je potřeba ošetřit otevřenou ránu (tak, že se vydrhne houbičkou, pak se dovnitř nacpe stříkačka a tlakem se rána vypláchne), můžu to udělat sama v šest hodin ráno v neděli než odjedu do světa navolno na pastvině. Bez “pozitivky” bych potřebovala ohlávku a vodítko, druhého člověka a buď kvalitní R- s trochou P+ (do určitého stupně nepříjemnosti ošetřování) nebo fajfku. Doma jsou rádi, že je nechám spát.

Druhý argument jsou činnosti jako pití, močení a podobně. Pche, nejsme v cirkuse, proč by měl jako kůň na pokyn pít? Z něj nebudu dělat debila! Občas nastane situace, kdy kůň začíná být dehydratovaný. Ať už kvůli vedru, zdravotním obtížím, zátěži nebo čemukoli dalšímu. A pokud mám volbu že za

A) řeknu “napij se” a on se napije

B) veterinář napíchne kapačku a kůň stojí, dokud nevykape

…já volím A). 🙂

Další argument pro mě je to, že vím, že kůň bolest nebo nepohodu bude hlásit. A že to není “já nechci”. Protože pokud je pro koně sedlo a ježdění věc, kterou “prostě vždycky vydrží”, jak pozná, že nesedící sedlo už vydržet nemá? Musí začít tlačit tolik, že už se to prostě nedá vydržet – a pak musí kůň rovnou křičet. Protože tiché a slušné hlášení “já nechci” je považováno za normální, je to výcvikový nedostatek, případně si dokonce “dělá srandu”. Nedávno jsem objevila absces v kopýtku dřív, než kůň projevil diskomfort při běžných chodech (šel čistě na tvrdém i na měkkém, v kroku i v klusu). Při pokusu o dovnitř záď (resp. v našem podání spíš jen o přistoupení zádí) jen přenesl váhu a hned ji vrátil zpátky. Kdybych pracovala pomocí negativního posilování, prostě bych nechala tušírku na zadku a obtěžovala ho s ní tak dlouho, dokud by diskomfort nepřekonal a cvik neprovedl. Kdybych chtěla použít pozitivní trest, působení tušírkou bych zesílila, kůň by cvik provedl… A zbyla by v něm jakási pachuť, informace o tom, že člověk mu dělá nepříjemné věci… Nebylo to nepříjemné nějak dramaticky – samozřejmě by to kůň celkem snadno překonal, nejspíš bych si to ani nepamatovala (protože by bylo běžné, že při práci “občas něco nechce”). A jestli bych si na to vzpomněla při nalezení abscesu o týden později nevím… Pokud ano, způsobilo by to značnou pachuť mně.

Další argument je, že konečně mám odpověď na otázku “a co když ne?” na kterou se většina koní někdy zeptá. Teď můžu s klidným svědomím odpovědět “tak nic”. Dřív to bylo něco ve smyslu “tak tě budu otravovat, dokud nebude po mém” nebo “tak ti jednu fláknu” případně jiná alternativa.

Další argument je to, že se na jakýkoli trénink může kdokoli dívat – někoňák, dítě – a já nemusím vysvětlovat proč toho koně biju, proč tahám za vodítko, proč to dělám když se to tomu zvířeti nelíbí… Vlastně jedna z nejlepších věcí na pozitivce je to, jak vypadá když se nedaří. U ostatních metod většinou dojde aspoň jednou k “vysvětlení” že bič se opravdu “respektuje”, že na člověka se nešlape nikdy…a nebývá to hezké. Potom už to většinou není potřeba, stačí naznačit a kůň ví… Ale já vím proč.

A poslední argument jsou jiskřičky v očích koně, který samostatně přemýšlí a řeší problém… Ale to je slovy nepřenosné.