Kůň je přítel

Nebo ne? V jednom případě to neplatí určitě – a to když bereme mladého koně na jeho první veřejnou akci. Tam musíme vší silou zařídit, aby zážitek byl hlavně dobrý.

Když budeme čekat, až bude všechno 100%, nevyjedeme. Ale když kůň půl roku seká latinu a všichni kolem svorně skandují „jeď“, je ten správný čas (tedy možná byl už i o něco dřív…). Perfekcionista bude mít pořád pocit, že je moc brzo, že by měl jet až za měsíc, že ještě musí naučit tohle a tohle a tamto… To jsem já. Vím přesně, kolik věcí ještě neumíme tak, jak bych chtěla, co by ještě bylo dobré naučit; co všechno se může stát a my to nedokážeme vyřešit.

Ale taky vím, že je potřeba někdy jet a že přínos akce závisí na provedení. V principu není moc brzy nikdy od té doby, co kůň umí cestovat, umí chodit na vodítku a už někdy viděl cizí koně, pokud jsem připravená na to, že se jedeme jen podívat. Na druhou stranu bude pořád moc brzy, pokud bude člověk chtít jet-závodit-vyhrát za každou cenu. Takže před akcí jsem si ujasnila, že jedeme zkusit, co půjde v klidu. Když klid nebude, nebudeme nic hrotit a prostě se vrátíme někam, kde to ještě v pohodě šlo. A nejspíš i díky tomu byl kůň naprosto v pohodě celou dobu a dopadlo to lépe, než bych čekala.

Je to opět o potřebě kontroly – poslední dobou moje oblíbené téma, zdá se – kterou nesmí ztratit ani kůň, ani člověk. Nejde propadnout atmosféře a mít pocit, že něco MUSÍM. Ať už odstartovat, nebo dojet, nebo neudělat ostudu, nebo cokoli – ne, já nemusím. Já musím jen zařídit, aby mi nezmagořil kůň a já to nemusela půl roku opravovat. Zároveň je díky tomu možné nebrat pocit kontroly koni, což vrací do dvojice pohodu a zvyšuje šanci, že si i nadále budeme akce užívat pokud možno oba (nebo koni aspoň nebudou vadit 🙂 ).

Takže jezděte, užívejte si to, ale předem mějte jasno, co ano a co ne, proč vlastně někam jedete a co od toho očekáváte