O nakládání

Jak se podle vás pozná, že má někdo své koně rád?

Koupí mu k vánocům krásnou ohlávku?

Za vitamínky pro koně utratí víc než za jídlo pro sebe?

Koník má fyzioterapii, masáž a zubaře častěji než majitel?

Nebo podle toho, že ho připraví na věci, které po něm chce…?

Na každých závodech doufám, že neuvidím hrubost ke koním. Na každých závodech je jí tolik, že váhám, jestli ještě někdy někam jet, jestli má cenu to hlásit, jestli je šance to změnit… Zkusím trochu osvěty, třeba to pomůže aspoň pár koním a jejich lidem.

Chápu, že často je „bušení do koně jak hluchej do vrat“ projevem zoufalství a beznaděje. Taky jsem to kdysi zažila – kůň stojí před přepravníkem a prostě se odmítá přiblížit. Nebo vleze na rampu a dál ani krok. A co teď? Všichni unavení, hladoví, doma čeká spousta zvířat a dětí, co potřebují nakrmit, cesta daleká…

Tak TEĎ se toho moc dělat nedá. Ale dá se dělat hodně, aby to takhle nebylo vždycky, případně dokonce nikdy – dá se kůň naučit nastupovat a cestovat.

Myslím si, že optimální je postupovat tak, aby kůň měl přepravník a cesty rád – záznam toho, jak mladé koně chystám já, je zde – http://kunjepritel.cz/zelinda/

Jde to dělat i tak, že „prostě nastoupit musí“ (tak jsem to dělala dřív). V tom případě je situace taková, že venku je koni méně příjemně než vevnitř, já ho něčím obtěžuji – třeba tím, že do něj dloubu, klepu nebo mu jinak znepříjemňuju život. To má zásadní nevýhodu, že někdy je přepravník v očích koně ještě horší – a člověk nátlak zesiluje, vyhrožuje víc a víc, až jsou z toho situace, za které by se nejspíš styděl, kdyby je viděl z odstupu… a nebo taky ne – protože „svině herka dovnitř musí když sem to řek!“, ale pak ať mi nevykládá nic o lásce ke koním a ať si uvědomí, že porušuje mnoho pravidel a zákonů (pravidla čjf, Zákon na ochranu zvířat proti týrání):

„Nesmí být použita jakákoliv tréninková metoda, která by koně zneužívala nebo působila strach.“

„„Týráním“ se rozumí jednání, které způsobuje nebo může způsobit bolest nebo zbytečné nepohodlí koně“

Pokud už se rozhodnete koni vyhrožovat – což stále u některých koní dělám i já – tak to prosím dělejte tak, aby to fungovalo. Tzn. musím mít jasno ČÍM vyhrožuju a musím být připravena to splnit („já tě zabiju, mizerný osle“ moc nefunguje, pokud má kůň z přepravníku fakt velký strach… a nejspíš svého osla nezabijete. Ale je to samozřejmě řešení, pokud potřebuji rychle naložit koně, kterého nikdo nastupovat nenaučil, zabití a rozřezání na části pomůže. A navíc to bude humánnější než ho půl hodiny mlátit!). Platí také pravidlo, že když kůň jen naznačí, že vyhoví – tj. povolí vodítko, nebo udělá půl kroku k přepravníku – musí nepříjemnosti IHNED zmizet. Pokud budu do koně bušit ať stojí, couvá, nebo jde blíž, proč by měl jít blíž? Nejspíš usoudí, že vzteklý dvounožec do něj prostě bude řezat pořád a časem nastoupí v zásadě omylem (a možná se naučí do přepravníku před tím dvounohým pakem schovat, ale není to ideální postup! Pár koní se taky rozhodne člověka zabít a nelze se jim divit…).

Vyhrožovat lze tím, že budu obtěžovat – třeba tušírkou. Nebo tím, že venku se kůň musí hýbat, jediné klidné místo je v hengru. Nebo tím, že bude kůň hodně a daleko couvat – oproti tomu je pohyb dopředu pohodlnější.

Tyhle věci jdou kombinovat s různými příjemnostmi – třeba mrkví uvnitř. Mrkev je zároveň poměrně dobrým indikátorem, jak moc je kůň ve stresu. Pokud běžně sežere nadšeně i vědro s ošetřovatelem a teď mrkev odmítá, je pravděpodobné, že se bojí a velmi se mu situace nelíbí – i když ještě nemá průjem a nechodí po zadních…

Když vyhrožuju, mám velkou zodpovědnost. Musím vědět, jtaké má kůň s přepravníkem zkušenosti, jaké má zkušenosti s lidmi, co je schopný zvládnout bez újmy (Pokud toho koně dovezu domů, ale při příštím pokusu o naložení se po mně projde a uteče, jsem ráda? Nebylo by lepší nakládat o chvíli déle bez těchto následků…?). U pozitivního posilování („klikr tréninku“, „pozitivky“) je ohromná výhoda to, že míru stresu si kůň může určit sám – čili se drží natolik v pohodě, aby neublížil sobě ani nikomu jinému. Zároveň, pokud umím zvedat kritéria, nezůstaneme na místě a dobereme se výsledku. Je ale dobré začínat na něčem jiném, abychom si s koněm zavedli „společnou řeč“, abychom nastavili pravidla společného fungování s odměnami, abychom odměňovali, ale nelákali.

Je potřeba mít představu, jak chci aby finální nakládání vypadalo, je potřeba nakládat tak, jak jsme se to učili (pokud nakládám koně vždycky v holinkách, se stájovkou a vodítkem na dvoře, kde není ani noha kromě Alíka, který vnitřek hengru nejdřív zkontroluje, tak můžu být překvapená, že při odjezdu na závody kdy pomáhá pět lidí a Alík musí čekat v boudě kůň nenastoupí…), je potřeba zobecnit prostředí a lidi (pokud chci, aby mého koně naložil někdo jiný, nebudu vždycky nakládat já)…

Jsou koně, kteří prostě sami dobře nastupují aniž by je to někdo učil – pokud takové máte, buďte rádi. I u takových ale může přijít situace kdy z nějakého důvodu nepůjdou naložit tak snadno, proto si myslím, že je dobré se na to připravit a vědět, co dělat.

Je podle mě dobré mít „krizový plán“ co budu dělat, pokud mi kůň při odjezdu řekne, že nejede.

Každý kůň, se kterým chce člověk někam jezdit, by měl umět nastupovat. A je jedno, jestli jde o cesty na závody, ne dovolenou nebo na kliniku…