Kůň je přítel

Pokud jste četli můj článek na Equichannelu (http://www.equichannel.cz/klikaci-uvaha-a-poznamky-ze-seminare-s-frantiskem-sustou ), máte už určitou představu, o co jde. Když to maximálně zjednoduším, tak správné chování odměňujeme, nesprávné ignorujeme, ten, kdo vyrábí chování je zvíře (což je odlišnost od „běžného“ tréninku, kdy zvíře v podstatě jen čeká, z které strany do něj kdo šťouchne).

Když mi Terka navrhla, že vlítneme s klikrem na ošetřování zraněné kobylky, byla jsem k tomu mírně skeptická… Velká bolavá rána, na ošetření (propláchnutí a vymačkání hnisu) potřeba dva lidi, fajfka, i tak problémy, kůň jdoucí do lidí… Asi tisíc možností, jak udělat chybu, naučit koně, že nemá rád klikr, že nemá rád ani mrkev a přesvědčit všechny, že je „pozitivka“ fakt nesmysl. Začala jsem dávat dohromady to, co vím, udělala jsem si přehled problémů, které očekávám a kterým je potřeba předejít, udělala jsem si plán, stanovila cíle a šli jsme na to.

První dvě lekce měly jediný účel – získat spolupráci koně a vysvětlit mu, že je to na něm. To bylo zásadní a v průběhu dne jsme se k tomu ještě několikrát vraceli, dávali jsme si pozor na to, abychom se neorientovali na výsledek, když už to „skoro je“, abychom koně nelovili, nepronásledovali, aby se to celé nezvrtlo v situaci „kůň cvičí nás“. Zároveň jsme k tomu měli trošku všeobecného povídání, vysvětlení, co to děláme, protože asi všichni víme, jak vypadá první setkání lidí s pozitivkou – „vždyť ty jen krmíš a nic se neděje“ /nepravda/. A další argumenty „bez klikru a pamlsků nebude kůň teda nikdy fungovat“ /nepravda/.

Zatím jsme byli ve fázi, kdy kůň věděl, že z nějakého důvodu dostává mrkve, pravděpodobně věděl, že klikání je slib mrkve, moc nevěděl, jak si to zařídit, aby byly další mrkve, takže zkoušel různé věci, pozice hlavy, popocházení a podobně. Měla jsem variantu „ošetření s targetem“ kterou jsme po krátkém rozpracování zamítli. Nebylo dost času na vybudování přátelského vztahu mezi koněm a targetem, navíc rozptýlení pozornosti přineslo spíš neklid, než co jiného. Kdyby měl kůň delší R+ historii a target miloval, pravděpodobně by to mělo úspěch. Takhle jsme šli „přímou cestou“ – sahám ti na ránu, ty to víš a zvládáš – když to bude moc bolet, otoč hlavu, přenes váhu pryč nebo zvedni nohu a já hned přestanu. Až budeš moct, vrať se a budeme pokračovat. V momentě uzavření téhle dohody jsme měli vyhráno – bylo potřeba pouze hlídat lidské ambice a dodržovat pravidla.

Začátek ošetření byl vždycky na koni – přišel, postavil se k člověku a dal jasně najevo, že jdeme na to.

Protože rána byla velká a bolavá, a protože historie ošetřování nebyla nejlepší, začínali jsme od naprosto „žádných“ úkonů – vyhrnutí deky, dotek vedle, mírné zmáčknutí. A protože jsme měli čas, dělali jsme hodně krátkých lekcí, tak, aby kůň nikdy nebyl vyloženě rád, že už jdeme pryč. Překvapivě rychle jsme se dostali do fáze, kdy kůň odsouhlasil strčení stříkačky s proplachem dovnitř, pak už jsme jen ladili detaily a předala jsem klikr majitelce. Pozorovala jsem emoční vývoj klikajícího člověka, kdy na začátku šla do ohrádky s výrazem pekelného soustředění a mírného neštěstí, při zhruba třetím jejich společném opakování nadšeně, s úsměvem a pohodou.

V průběhu dne si kůň asi čtyřikrát ověřil, že skutečně může situaci ukončit a poodejít, nicméně po pár vteřinách se vracel „schopen pokračovat“. Další věc, kterou jsme hodně hlídali, bylo „za co klikáme“. Hned ráno jsme probrali, kdy klikat – s rukou na ráně, nebo až po sundání? Protřelým klikrmaniakům je odpověď určitě jasná – s rukou na ráně, jinak bude kůň dělat co? Uhýbat, aby byla ruka už dole, protože to je to, za co se odměňuje.

Co nemáme zvládnuté jsou „manners“, tj slušné chování – bylo by lepší tím začít, s každým koněm se tak začíná, tady jsme to zvolili jako kompromisní řešení. Obecně nedoporučuju vrhat se do klikání takhle, je to riskantní, kůň si není jistý, jak se má chovat, a pokud ho začnete korigovat, přijde o část kontroly nad prostředím a může přestat spolupracovat. My jsme si to dovolili vzhledem k povaze koně a zkušenostem majitelů, ale je to úkol do budoucna, vrátit se k tomu a poladit.

Už jen kvůli tomuhle se podle mě vyplatí o pozitivním posilování naučit co nejvíc, protože kdybych si s tím víc než rok nehrála a nestudovala, nevěděla bych většinu věcí a pravděpodobně by to skončilo neúspěchem. Mít klikr a mrkev nestačí, asi všichni známe tu bezmoc, kdy zažijeme pár neúspěchů, trochu přitlačíme, kůń jde pomalu do opozice, pak na koni visí několik lidí, začínáme být zranění více, než nebohé zvíře, čekáme na veterináře, který zuřivé monstrum přispí, ale i poté se ještě naší „pomoci“ zuřivě brání…

Tenhle článek není návod, je to jen souhrn mých osobních postřehů; neobsahuje všechny informace, které člověk potřebuje k tomu, aby to fungovalo.

A na závěr bych chtěla moc poděkovat všem, díky kterým vím to, co vím! Je to team Connection trainingu ( http://www.connectiontraining.eu/sk/ ) – Shawna Karrasch, Hannah Weston, Rachel Bedingfield, tlumočnice jejich kurzu Veronika Bonebakker a Silvia Potočná, trenér zvířat Franta Šusta a jeho knížka (http://www.treninkjerozhovor.cz/ ), všichni klikopřátelé, se kterými jsem konzultovala – děkuju!

Video z cca prostředka dne je ke shlédnutí zde https://youtu.be/Vk4AxHANC9Y 🙂