Kůň je přítel

Zaplavení a naučená bezmoc v tréninku koní – co přesně jsou a jak je rozeznat

Původní článek autorky Dr. Helen Space zde
Za překlad děkuji Týně

Za uplynulé desetiletí se v „koňácké“ komunitě značně zlepšila informovanost ohledně teorie učení a tréninkové terminologie. Když jsem začínala profesionálně trénovat, více jak deset let zpátky, zjistila jsem, že jen velice málo lidí slyšelo o tréninkové metodě nazvané „zaplavení“ (zahlcení, flooding), natož aby rozuměli tomu, co to přesně je a to i přes to, že v té době tuto metodu používalo mnoho trenérů.

Naopak v dnešní době většina lidí tento pojem zná a také si uvědomuje, a to je hlavní, že by tento přístup měl být spíše posledním možným řešením než primární strategií. Bohužel jsem se ale setkala i s tím, že ačkoli jsou lidé s teorií obeznámeni, v praxi často nejsou schopni zaplavení rozpoznat, když se právě děje. V tomto článku se věnuji tomu, co zaplavení přesně je, co si o něm myslí psychologové a jak je možné jej rozpoznat.

Druhově specifické obranné reakce (DSOR, v angličtině Species specific defense reactions = ssdr) jsou vrozeným vzorcem chování, kterým si zvíře zajistí únik nebo vyhnutí se nebezpečí a je podnícený nepříjemnými podněty (stres/tlak). U koní se jedná o zamrznutí (freeze), útok (fight), útěk (flight) nebo „vypnutí se“ (faint, dosl. překlad „omdlení“). Koně se od přírody bojí nových věcí (neofobie), což znamená, že jakýkoli nový předmět, člověk či situace jsou pro ně děsivé. Většina koní, pokud se mohou sami rozhodnout a mají prostor, tak prchají, i když se někdy jedná jen o drobný úskok.

Panksepp (Jaan Panksepp – biopsycholog, etolog) předkládá hypotézu, že zamrznutí nastává při o něco nižších hladinách strachu, na druhou stranu pokud je kůň v uzavřeném prostoru nebo nějakým způsobem omezen, například otěžemi nebo vodítkem, často neprchá a nemusí se o úprk ani pokusit. Čím to je?

Pokud koně vystavíte novému podnětu, ať už na ruce nebo pod sedlem, ve většině případů (závisí na minulosti koně) se stimuluje sympatická dráha autonomního nervového systému spojená s útěkovou reakcí: zvýší se srdeční tep, dechová frekvence, vyplaví se adrenalin, noradrenalin a kortikosteroidy jako příprava na fyzickou námahu a případné zranění.

Pokud má kůň svobodu volby a prostor, uteče do bezpečné vzdálenosti a pak se zotaví do parasympatického rozpoložení („odpočinek a vstřebávání“) – představte si koně na obrovské pastvině, něco ho vyplaší, zvíře se lekne, rozeběhne se, pak se zastaví, otočí se a rozhlédne se a jakmile si je jisté, že nebezpečí pominulo, vrátí se k pastvě.

Jakmile nebezpečí pomine, někteří koně dokonce projeví o nový prvek zájem. Panksepp popisuje toto jako aktivaci hledacího obvodu a takové chování je rozpoznatelné podle zaujatého přístupu. Mějte na paměti, že takové chování nastává pouze na základě rozhodnutí zvířete a nikoli z donucení.

Pokud je kůň novému podnětu takto opakovaně vystavován a má dostatek času na uklidnění bez negativních následků (např. bolest nebo zranění), „habituuje“ se na něj a jeho útěková reakce se postupně bude snižovat, až zmizí docela. Na druhou stranu, v některých případech se může stát, že se kůň na podnět naopak „sensitizuje“ a DSOR se nesníží, ale zvýší.

Co se stane, pokdu koně donutíme „postavit se svému strachu“? Tohle se u koní děje poměrně často, ať už to zamýšlíme nebo ne a je to způsobeno naší tendencí omezit možnost koně reagovat úprkem.

Například, když jste na vyjížďce a kůň zastaví a ztuhne, když zahlédne značku na silnici. Běžná reakce je použití tlaku v podobě pobídky nohou. Často se k tomu přidá i zvýšený tlak udidla, když si jezdec zkrátí otěž, protože od koně očekává úskok nebo úprk.

Pokud kůň nereaguje a stále stojí zatuhle na místě, může se tlak zvýšit. Jezdec výrazněji pobídne holení, dá koni bičem nebo na něj zakřičí (což se kůň naučil spojovat si s jiným nepříjemným podnětem, jako je právě třeba rána bičem).

Takový kůň je uvěznený mezi dvěma balvany. Pokud zacouvá, obrátí se pryč nebo dokonce i jen zůstane na místě, bude nepříjemný podnět ze strany jezdce eskalovat. Ale pokud půjdou kupředu, přiblíží se děsivému předmětu, což je také nepříjemný podnět. Co takový kůň udělá?

Nakonec to závisí na tom, co je více nepříjemné – děsivý podnět (jako v tomto případě značka na  silnici), nebo pobídky jezdce?

Pokud jsou jezdci úspěšní v tom „přimět“ koně jít dopředu v podobných situacích, je to jen díky tomu, že dokázali být zdrojem výrazně nepříjemnějšího podnětu. Pokud se toto opakuje, kůň se naučí, že dokud je pod sedlem, nemá smysl přirozeně reagovat úprkem, protože mu to nijak nepomůže.

Toto je známo pod pojmem naučená bezmoc. I kdyby kůň v boudoucnu měl možnost uniknout, pravděpodobně se o to nepokusí. Neznamená to, že se kůň podnětu už nebojí, ale pouze to, že se více bojí svého jezdce a trestu za neuposlechnutí.

Jakákoli situace, ve které je jedinec vystaven děsivému podnětu bez možnosti utéct, se považuje za zaplavení.

Příkladem zaplavení je poměrně často používaná metoda v rámci horsemanship výcviku, která je mnohdy nesprávně označována jako habituace nebo desensitizace. Spočívá v tom, že kůň je vystavem novému podnětu, když je na provaze nebo zavřen na malém prostoru jako je například kruhovka. Vystavení podnětu spustí útěkovou reakci, kůň ale nemůže utéct dostatečně daleko, aby se uklidnil a zrelaxoval, protože mu v tom brání stěny kruhovky nebo konec provazu. V případě úvazu působí na koně ještě tlak ohlávky a zvíře tak vnímá další negativní podnět navíc. Tato situace je v zásadě stejná jako v případě koně na vyjížďce. Výsledkem může být kůň, který nehnutě stojí a zdánlivě snáší nový podnět (např. plachtu, bič, mrkvovou hůlku nebo dokonce i motorovou pilu), který se okolo něj pohybuje nebo se ho i dotýká. Pokud ale budete pozorně studovat řeč koňského těla, zjistíte, že kůň je jen strnulý (zadržuje dech) a má napjaté svaly, což je nejlépe pozorovatelné okolo čumáku a očí.

Emoce by vždy měly mít větší váhu než chování. Každý může koně něco naučit, ale trenér musí být velice schopný a přemýšlivý, aby kůň byl doopravdy klidný a „spokojený“ s procesem práce

Zaplavení by mělo být až poslední možností, jak koně něco naučit, pokud není žádné jiné východisko. Nemělo by se běžně využívat pro potlačení strachu a nejistoty.

Nejlepší (a nejvíce etický) způsob jak se podobný problém vyřešit je systematický proces desensitizace a protipodmiňování. O tom už ale jindy.

Poznámka překladatelky:

Dovolila jsem si přeložit tento kratší článek, který je dle mého podstatný nejen pro klikokoňofanatiky, ale i pro tlakaře, vycházkaře a obecně kohokoli, kdo s koňmi manipuluje a přijde s nimi do styku. Mně osobně dost oslovil proto, že jsem si v září dovezla kobylku, která dle slov prodávající byla „nejezditelná“, venku na vyjížďce byla schopná přervat otěže (před vyjížďkou bez poškození, zapnuté do udidla) a nenechala na sebe časem nikoho ani nasednout.

Po necelém měsíci kdy byla u nás jsem zkusila, zda by mě kobylka nechala na sebe nasednout (bez sedla, na ohlávce). Kůň souhlasil. Nyní jezdíme na vcelku běžné vyjížďky, kobylka mi v připomíná chováním v terénu mladé remonty, ale ani zdaleka mi nepřijde zákeřná nebo shazovací. Usilovně jsem přemýšlela, co dělám tak zásadně jinak. Pozitivce se sice věnují se značným nadšením, ovšem mám za sebou téměř 15i-letou tlakovou historii a dodnes na té vlně v podstatě jezdíme. Když jedeme ven, řeknu, že jdeme a kobyla jde. Ale oproti většině lidí zjevně jinak reaguji v momentě, kdy se kůň zastaví a signalizuje „něco mě zneklidnilo, potřebuju si to prohlédnout“. Prostě ji nechám se dívat, dokud nezaregistruju ze strany klisny známky relaxace a schopnosti znovu mě normálně vnímat. Přijde mi to vhodnější, než abych koně stresovala a on pak buď utekl nebo byl ve stresu. Když jsem tento myšlenkový pochod sdílela se stájovou kolegyní, regovala značně pohrdlivě, že vlastně ani jedno není dobré a že samovolné zastavení je jen o málo menší zlo než útěková reakce.

Nejsem moc dobrý jezdec, v zásadě si akorát vozím zadek, trénování svých vlastních dvou equinoidů se teprve učím, ale za tímhle si docela stojím. Když je kůň můj parťák, tak zahodím ego, zbavím se představy že „tady velím já a bude po mém“ a pokud ho opravdu něco znepokojilo, dám mu ten prostor, aby se uklidnil. Přijde mi, že to vede nejen k lepší důvěře mezi námi dvěma, ale i větší sebejistotě koně v terénu – pokud bude mít zkušenost, že většina děsivých podnětů po delším zkoumání vlastně děsivých není a pokud nepřidávám stres svými požadavky nebo případným trestem, časem se (věřím tomu) zmírní i prvotní reakce. Také mi přijde šikovnější, aby kůň nebyl na každém kroku v terénu závislý na jezdci, ale aby byl schopný trochu myslet za sebe. Přecejenom pokud na nás vyrazí divočák z křoví, budu za úprkovou reakci opravdu vděčná.

V poslední řadě zbývá zmínit, že možná právě to, že na ni netlačím, vede kobylku k tomu, že mě snáší na svých zádech. Jak autorka zmiňuje, hodně koní se nakonec tlaku podvolí – člověk je větší hrozba, než původní zdroj stresu. Ale pak jsou tu tací, jako je bílá. Když kůň zjistí, že nebezpečí v podobě vzteklého jezdce se dá vlastně zbavit, bude to opakovat a stane se to součástí jeho stresové reakce. Podobně to bylo i s většinou kousavých koní, které jsem potkala – naučili se, že je poměrně snadné člověka odehnat a tím se jejich chování postupně víc a víc posilovalo. Toto se týká ale jen zlomku koní kteří jsou kvůli tomu pak označováni za zlé mrchy, protože na stejný přístup od člověka, který dohnal ostatní koně k submisivitě, reagují jinak. Největší problém vidím ale právě v těch případech, kdy se kůň nebrání. Kdy se podvolí a rezignuje. U agresivních koní si často člověk pomyslí „chudák, co si musel prožít“, ale je tolik koní, kteří si prožili to stejné, ale není to na nich znát. Nebo spíš to drtivá většina lidí nevnímá a možná ani nechce. Pojďme se snažit „vidět“, jak se kůň cítí a šířit znalosti dál.