Řešení traumátek

Nasdílím pár zkušeností s „léčbou psychiky“, ale jen jako rychlo nástřel, nejedná se o kompletní popis včetně všech podrobností…

Co je koňská psychika? A co je to „normální kůň“? Existuje něco jako „fakt magor“ nebo „fakt není normální“? Vyšla bych z Gaussova rozdělení – většina koní bude někde uprostřed s nějakými „normálními“, lidmi očekávanými reakcemi. Pod tím si představím zvíře, které se při nečekaném rozevření deštníku lekne, popoběhne a zastaví se. Koně z jednoho kraje se leknou, utečou několik kilometrů a ještě po několika hodinách budou mít zvýšený tep. Koně z druhého okraje křivky nehnou ani uchem, v podstatě nezareagují vůbec nijak.

Problémy často působí to, že lidi jsou nachystaní na koně „zprostředka“. I krajní reakce mohou být ale „normální“, zvíře může být zdravé, netraumatizované, „jen“ jinak citlivé, než je většina.

U senzitivnějších koní je často problém v tom, že běžný přístup, který bude fungovat na 85% koní, u nich selže. Jako „bonus“ je navíc ještě může traumatizovat, pokud se lidé snaží trochu víc, než by bylo vhodné.

Shrnu pár zkušeností, které se tématu týkají.

Arab po zkaženém obsedání. Po nasednutí jezdce hystericky startoval a utíkal o život. Pokud člověk zůstal nahoře, po 20 minutách trysku brzdil a bych „normálně“ jezditelný. Doba úprku se zkracovala, ale vždy jen s tím konkrétním člověkem.
Byl na převýchově u horsemana, nějakou dobu fungoval, ale pak se problém vrátil, závěr byl, že nikdy jezditelný nebude.
Stres v jeho chování byl, ale méně, než se zvenku zdálo – dával pozor, aby se nezabil, takže i když to vypadalo přesvědčivě děsivě, nenapálil to do hrazení. Aby to člověk zjistil, musel ale mít pevné nervy, vypadalo to, že klidně zlikviduje půlku planety. Bylo to už víc naučené chování, než instinktivní reakce! A na tom jsme postavili řešení. Našli jsme spouštěč, signál k chování – přiložení pravé nohy k boku koně po nasednutí (do té doby stál klidně) a rozhodli jsme se naučit na takový signál jinou reakci (chování neslučitelné s nežádoucím), v našem případě klidné stání na všech čtyřech nohách společně s otočením hlavy právě k té pravé noze, kde se zároveň objevila mrkev (posílení tohoto chování + žvýkání, které koně zklidňuje). Mnoho let poté ježděný.
Kobylka po výkonostních zkouškách a hříběti, tedy víc než rok neježděná. U nás „ze zdravotních důvodů“ majitelky, která si nemohla dovolit riziko ježdění na mladém koni. Údajně při nasedání jezdce nutnost držení dvěma lidmi + zakrytí oka, jinak nenechá jezdce nasednout, potom trochu blbne, ale nechá se normálně jezdit. Když jsem k ní v ohradě přišla a náhodou se postavila čelem ke kohoutku do „nasedací“ pozice, vyděšeně odskočila. Komplexně pracováno s možností volby, START-STOP komunikací, používáno defaultní „vždycky správné“ chování. Problém se stále vracel, v případě nestability jezdce šla do zuřivého vyhazování ve stylu „zbav se toho šmejda“… například když už jsme pohodově cválali po louce a z pole vyskočila srnka, drobná změna rovnováhy jezdce způsobila právě toto. Naučeno alternativní chování „zastav se sníženou hlavou“, které bylo vždycky správně – postupně s ním víc a víc nahrazovala zuřivý odboj. Nevýhoda: pomalý postup, prostě nešla „protlačit“ k ještě trochu těžším věcem, než na které se cítila. Výhoda: Bezpečenost.
Poník s nejasnou minulostí, odchycen před několika lety v lese. Nenávist a hrůza z lidí, horší u chlapů. Panika z doteků, k člověku se byl ochotný přiblížit čelem a stále si zachovával ústupovou cestu. V případě paniky šel přes všechno (včetně ohrad… tady myslím, že pořád přepínal do takového boje o život, že by si klidně ublížil a někomu jinému taky). Jako bonus silná fixace na poničku (ale se schopností zůstat v ohradě, když ona šla ven nicméně za mohutného řehtání a běhání). Problém řešený komplexně (protože komplexní byl, na rozdíl od předchozích, které se vždy pojily s konkrétní situací) – tedy začlenění do pohodového stáda, které poskytuje bezpečí (dva starší „stabilní“ prvky, které není snadné vyděsit), pohyb a zábavu (dva mladší koně, kteří se dost pohybují a jsou ochotní si hrát), protor pro pohyb, přiměřené množství podnětů v okolí (asi by to nefungovalo vedle dálnice, kde by byl stres neustále… ale ani v naprosté izolaci, kde by byla nuda a jakýkoli podnět by byl šokující). Trénink byl vedený víc přes emoce, než přes chování, byť i na to jsem celkem tlačila (aby byl základně ošetřitelný a přesouvatelný z místa na místo, aspoň). V každé lekci jsem hlídala úspěšnost, musel mít pocit klidu a úspěchu, vyjádřeno číselně devět „úspěchů“ na jeden „ne tak hezký pocit“. To vyžadovalo poměrně precizní čtení emocí a stanovení, jak „pocit úspěchu“ u něj vypadá a jak ho můžu zařídit – pokud jsem mu dala hrstičku granulek a on ji žvýkal, měl na začátku pocit „super“ který se ale rychle překlopil v „žeru a tvoje přítomnost mě stresuje a obtěžuje“ až k hranici trestu mou přítomností. Pokud jsem hrstičku granulek doručovala po jedné v intervalu pár vteřin, kůň stále žvýkal, ale při každém podání granulky měl „super“ pocit a celkový trend byl násobně lepší. Bylo potřeba správně nastavit, jakou míru konejšení považuju za přijatelnou (kdybych při prvním konejšivém signálu zmizela/snížila kritéria, nehli bychom se z místa, konejšil prakticky nepřetržitě; kdybych je neřešila, nehli bychom se z místa ,pořád by z lekcí uskakoval pryč nebo odcházel a byl příliš ve stresu). Bylo potřeba začít co nejdřív zobecňovat co nejvíc věcí; poměrně těžké to bylo s lidmi, protože figurantů mám málo, nicméně když už někdo byl, povedlo se využít situace. Základ úspěchu bylo velké snižení kritérií (já už na něj mohla sahat, návštěva jen podala pamlsek; já už mohla sahat skoro všude, návštěva jen pohladila po krku) plus veliké respektování jeho komunikace a „neukecávání“. Po pár měsících mu muž nasazuje každý den před vypuštěním na pastvu náhubek, pro který si ponyny rád chodí, návštěvy v ohradě kontaktuje sám velmi milým způsobem. Ví, že je v bezpečí, ví, jak s lidmi komunikovat, ví, že ho nikdo nebude lovit a může vždycky udělat pár kroků stranou.

Asi je z textu zjevné, že jsem spíš fanoušek „tréninku“ (a managementu koňského života!), než čehokoli jiného. Podle mě je trénink i vhodná seberozvojová terapie pro lidi 😀
Řešení problémů ve stylu „kůň ti jen zrcadlí“ a „stačí vyřešit člověka“ mi nepřijde na místě, pokud má kůň skutečný problém, který má i s jinými lidmi.

Z druhé strany, pokud je člověk skutečně „problémový“ a má nějaké zásadní záseky, je na místě začít řešením toho. Pak se ale nejedná o řešení problému koně skrz člověka, ale o zastavení způsobování problémů člověkem…