Kůň je přítel

Zelinda – Dolní Dvořiště 29.4.2023, Z (40 km)

Cesta tam proběhla v pohodě, zdržely nás kolony v Budějicích, kde jsem já trochu vyšilovala, ale Zelinda byla v klidu. Po vyložení z přepravníku jsem čekala, co bude, procházely jsme se po louce s padoky, Zelí čuchala a trochu se pásla, byla v klidu a milá. Chodila jsem s ní, v případě potřeby reagovala na vodítko jemňoučce, tak jsem se nechala vodit já, omezovala jsem ji jen když jsme se blížily ke koním. Po postavení ohrádky se pustila střídavě do sena a trávy, na řehtání ostatních odpovídala, ale nijak dramaticky. V podobném duchu proběhla i noc, kdy jsem čas od času poslouchala „ihahá“ a „íííhahaháá“, ale znělo to v zásadě jako přátelský pokec ve stylu: 

„Já jsem z Horní Dolní, a co vy?“
„Já jsem z Dolní Horní!“
„A co tady děláš?“
„Žeru seno… a možná někam poběžím někdy.“
„A nepůjdeme žrát trávu spolu, radši?“
„Já tu mám nějakou pitomou elektriku!“
„Já ne… asi… ale stejně se to bojím zkusit.“ 
(autorem tohoto překladu je Martin)

Tady ne úplný klid a salámismus, ale ani panika a drama. Doufala jsem, že si zvládne odpočinout, ráno vyšlo slunce a ona podřimovala, tak dostala přednášku o flamendrech. 

Po technické poradě přijel Zelindí fanclub a šli jsme do veteriny. Ne, že by byla úplně ňuňu, měla sklon hýbat se trochu víc, než bych si představovala, kromě toho klusová dráha vedle řeky jí přišla nevhodná (co kdybych najednou vymyslela, že to té vody máme vlézt, že!), ale vše proběhlo v pohodě, veterinu jsme absolvovaly slušně. 
Přemýšlela jsem, jak to udělat se startem – byl po silnici, s celkem dlouhým výhledem dopředu. Odložit ho o chvilku by vedlo jen k tomu, že uvidí odcházející koně, což by nepomohlo. V úvahu tedy přicházelo startovat o dost později, nebo prostě jet s ostatními – což nevypadalo jako úplně pitomý nápad, Zelinda skupiny koní zvládá v pohodě, nedělá jí zásadní problém nechat koně odjet, případně odjet koním. Tak jsme to riskly. Na začátku se nikomu dopředu nechtělo, takže jsme šly cca druhé, v klidu, v klusu. Pohoda džez, že… wrangleři vyrazili na trasu, lot koní jel po loukách a někteří začali přidávat. Koně se navíc míchali a různě předjížděli, byli hodně blízko – což se Zelindě vůbec nelíbilo. Začala nezvládat zpomalit, což se zase nelíbilo mně, chvilku jsem doufala, že se uklidní, ale situace se spíš zhoršovala. Když mi přišlo, že visím v otěžích bez jakéhokoli efektu, usoudila jsem, že to fakt není konstruktivní, zastavila a sesedla. Šly jsem pěšky, doufala jsem, že koně odjedou, my se budeme chvíli pást a pak budeme v klidu pokračovat. Pást se nezvládala, emoce jí lítaly i ušima, po chvíli to vypadalo, že je kolem klid, tak jsem nasedla.

Během chvilky se ale objevili další koně, pokus jít v klidu s nimi nefungoval – pořád to vedlo jen ke zrychlování, věšení do otěží a ignoraci všeho. Dobře, tak ne… Jdu pěšky. Míjejí nás další koně. Zelí kolem mě rotuje, nedokáže v klidu jít, já jdu, ona poskakuje. Přemýšlím, jestli se nevrátit na start, nedat si nohy nahoru a kafe… A začít třeba háčkovat, místo těchto podivných zábav. Míjející jezdci se poměrně často ptají, jestli jsme OK a nepotřebujeme pomoct. Předpokládám, že lexaurin nemají, takže odpovídám že díky, že se nervově zhroutila a že jen čekám, jestli se uklidní. Tohle se mi na vytrvalosti fakt líbí – že naprostá většina lidí se zeptá, jestli jste OK, když podivně postáváte na trati s koněm. A že když má někdo nějaký problém – je mu blbě, rozbila se výstroj, ztratila bota nebo cokoli dalšího, je normální s ním počkat nebo mu to pomoct vyřešit. Zdá se, že je kolem nás klid, žádní další koně se neblíží, nicméně Zelinda pohopsává na vodítku a já moc nevím, co dál. Zkusíme kousek jít, třeba se uklidní a bude možné se vézt… Protože 20 km pěšky teda nepůjdu! Po chvíli nasedám, v kroku se pohybujeme OK, při pokusu o naklusání zase neřízeně zrychlujeme, tak to ne. Vracíme se do kroku, nahlas říkám pravidlo „Pokud nezvládneme jít krokem na zahozené otěži a pást se, nebudeme se o klus ani pokoušet“, vesmír chápe o co mi jde a jako cvaknutím je Zelinda ze šílence přepnutá zase na normální Zelindu.

Klušeme, cváláme po loukách, občas vidíme koně, což ji moc nezajímá, já nechápu. Nečekala jsem, že se z toho pekla dokáže uklidnit natolik, že se povezu na stejném koni jako doma, s okamžitou reakcí na slovní signály a ochotou vyhovět… Historie toho „jak se chodí terény“ je ale asi dost silná, kochám se nádhernou trasou a i když si ještě trochu nadávám za ten začátek, užíváme si to. Do „průběžného“ cíle přicházíme v pohodě, do veteriny, která je daaaleko jdeme skoro plynule. Rychlost máme takovou nějakou skoro žádnou, celkem logicky – ono když čtvrt hodiny člověk kouká na poskakujícího oslíka, pak už to nedoběhne 😀 A my se o to ani nesnažily, proč taky. Ve veterině je nával, takže krokujeme strašně dlouho dokola, než na nás dojde řada. Zkrácenou přestávku využíváme efektivně, stihla jsem si odskočit i vypít skoro litr džusu, sedláme a razíme do druhého kola.

Mraky a občasný déšť vystřídalo pálící slunce, zvlněné nekonečné louky jsou nádherné, volným klusem pokračujeme a začínáme být trochu upečené. Před námi jde kůň, pohybuje se v dohledu docela dlouho, Zelindu totálně nezajímá. Říkám jí, že když ho doběhne, můžou jít spolu a oběma se půjde líp, ale nezájem. Časem ho ale doběhneme a pokračujeme společně. Po prvním chladícím bodu oba koně ožívají a přidávají, dobíháme ještě huculíka, který chvilku solidárně v prvním kole pozoroval naše šílení a pak pokračoval, a v této trojici frčíme až do cíle. Posledních pár kilometrů jedeme celkem rychle, střídáme klus a cval, přemýšlím, jestli bych neměla zpomalit – přece jen, to šílení na začátku ji muselo dát celkem zabrat – ale pak si říkám, že jen ať ukáže, co v ní je, na vstup do veteriny má 20 minut, aspoň si prověříme dosavadní trénink… V cíli jsou pokřikující a jásající lidi, což koně zastaví. Chvilku civíme, ukecáváme a pak proklušeme cílem. Zelinda jeví zájem především o trávu. Do veteriny jdeme skoro hned, pohoda, gratulace, kafe, umýt bláto z koně a cajků, přečkat slejvák, absolvovat vyhlášení, sbalit věci a domů.

Zelinda trochu řehtala a běhala při odjezdu sousedních fjordů, ale během chvilky se uklidnila. Při odjezdu dalších koní se mnou byla úplně v klidu, pomohla mi sbalit ohrádku a čekaly jsme na přistavení hengru. U nastoupení trochu váhala, podle mě bylo zásadní, že kolem byl celkem šrumec a ona o to nechtěla přijít (resp. přijít o kontrolu prostředí, které se pořád měnilo, abych ji nepolidšťovala moc). Cesta proběhla úplně v pohodě, doma zaplula do ohrady a spokojeně bydlela. 

Závěrem… Byl to můj špatný odhad, co zvládne. Problém ji pravděpodobně dělá blízká přítomnost velkého počtu koní ve vyšší rychlosti (protože když jsou koně dál od ní, je to OK, když se neběží tak taky). K tomu měla říji, což situaci nezlepšilo. Navíc jsem situaci moc nepomohla doufáním, že se to zlepší – jen se to horšilo. Tohle ale odhadnout moc nejde, náš druhý kůň se naopak dost často během chvilky uklidní a jde normálně s ostatními. Pak už se vytočila natolik, že byl problém úplně všechno – tam jsem ráda, že se mi povedlo situaci nijak nehrotit, držela jsem ji na vodítku, ale nesnažila jsem si ji nějakým způsobem „vychovávat“ (protože koně v tomhle stavu fakt člověk nic naučit nemůže). Když jsem o ni opřela ruku nebo zatáhla za otěže, v podstatě nevnímala – byla v takovém rauši, že i kdyby byla na sebeostřejším udidle, nefungovalo by nic, případná bolest by ji jedině mohla ještě víc vytočit.

Respektovala vodítko, v rámci možností – sice se občas naplo, ale nehrozilo, že uteče. Má to tak silnou historii, že nejspíš vůbec neví, že by mě mohla odvláčet – to považuju za poměrně důležité, prostě koně naučit, že vodítko je zeď. A neučím to přetahováním, učím to „s klikrem“ – nejdřív tak, že kůň jde hlavou jen za targetem, pak se jako signál přidá vodítko, jehož tah stupňuju do takové míry, jakou chci používat. Pokud se při tréninku stane, že jde kůň proti, poměrně dlouho se nepřetahuju a vodítko pouštím při úplně jemném napnutí – prostě se přetahovat nebudu. Když má kůň dostatečně silnou historii „jít za vodítkem“, můžu ho podržet – ale dám si velmi pozor, aby to bylo velmi posílené. A ve finále mám jemného koně, který vodítko „respektuje“. 

Svým způsobem mě nadchlo, že se dokázala úplně uklidnit a znormálnit – že šlo cválat na zahozených otěžích a smát se na wranglery… to by taky zvládnout nemusela, že. Jsem ráda, že jsem se nesnažila jet dál a čekat, až se „uklidní“. Mohla by se uklidnit na desátem kilometru, nebo na dvacátém, nebo na třicátém… A o pár let později na padesátém a pak se plynule uštvat do metabolického rozvratu. Děkuji, nechci 🙂 Doufám, že se nám podaří tohle napravit, aby zvládala startovat na pohodu – nechci prvním pár kilometrů závodu bojovat o život. 

Celkově se mi líbilo, jak fungovala, jak komunikovala, jak dokázala v ohrádce odpočívat…Je před námi mnoho práce – chtěla bych, aby časem dokázala běžet „ve stádě“ a být u toho v klidu, myslím, že to můžeme postupně zvládnout. Není to úplná priorita, závodění mám pořád trochu za spoustou jiných zájmů, ale pokud na to bude kapacita, budeme pokračovat.

O čem pro mě je příprava koně „pozitivkou“? Je to o tom, jak se odehrává trénink a jak řeším situace, které nastanou. Je to o tom, že pozitivní posilování je první volba – a pokud „není jak“, tak použiju něco jiného. Ale defaultně nechci. Pokud můžu koně naučit naklusat „bez vyhrožování“, prostě nastavením situace na úspěch, udělám to. Přidám k tomu slovní signál, časem i váhu a holeně – ale historie učení bude v tom, že kůň činnost udělat chtěl, aby „získal mrkev“ (mohl prostě jen chtít klusat, doběhnout koně, doběhnout na trávu… cokoli. Podstatné je, že s chutí nabídl aktivitu a že se mu nedělo nic nepříjemného).

Je to o tom, že když se něco nedaří, nesnažím se to přervat, snažím se vymyslet, jak to udělat, aby se dařilo. V tom je možná největší rozdíl – že dřív, když se trénink nedařil, tak jsem používala bičík, situace se hrotila, kůň se mnou bojoval, já se pak občas styděla (třeba i za to, že jsem „jen“ ječela). Teď, když se trénink nedaří, tak se kůň pase a já koukám a přemýšlím. A to znamená, že má kůň dobré emoce.

Jasně, v extrémní situaci se nedokáže pást – to jsme teď zažily. Ale návrat k „normálu“ byl možná tak rychlý i proto, že má tu silnou historii společného klidu, společných úspěchů.

Odhad kritérií je asi na tréninku to nejtěžší. Když se to naučíme, jde spousta věcí snadno, když je budeme neustále přestřelovat, nebo naopak držet moc při zemi, bude nás to brzdit. Ale v zásadě mi přijde práce „pozitivkou“ hodně podobná dřívější práci „tlakem“ – s tím rozdílem, že u většiny koní můžu „protlakovat“ spoustu věcí snadno a rychle. Protože koně jsou stovky let šlechtěni na spolupráci s člověkem a fakt se moc snaží vyhovět… Ale u těch koní, kteří mají nějaký problém nebo specifikum, už není rozdíl a pozitivka bude často i rychlejší, jednodušší a čitelnější… A rozhodně bezpečnější.

Zároveň je to trochu návykové – člověk přestane vidět smysl v tom pracovat s koněm, který nechce. Když je normální, že koně stojí frontu na jízdárnu, prostě nechápete, proč by měl člověk koně „chytat“ a nebo vůbec jakkoli přemlouvat, aby šel něco dělat…

A na druhou stranu to leckdy není snadné. Když vím, že by stačilo celkem málo koně „zbuzerovat“ abych dosáhla svého, že by stačilo mu „vysvětlit“, že může být svět mnohem horší místo, než si umí představit, a mohla bych se vozit/dělat dovnitř plec hned/cválat/skákat/cokoli dalšího… Ale stojí mi to za to? Mně dneska už většinou ne.

Jo, a šla v nazouvacích renegadkách 🙂