Zelinda – Hoštka 30.3.2024, L (60 km)

„Hele, Zelinda docela chodí, teď… a o Velikonocích je Hoštka, takže je v pátek volno… Takže bychom tam zvládli dojet bez dovolený… protože… je to teda docela daleko…“

Odpověď „tak jo“ mě trochu překvapila, nicméně jsme jeli.

Cesta byla dlouhá, prodloužila se sháněním plynové bomby (protože „koupil jsem trychtýř a mlýnek, bombu koupíme jakoby nic na benzince, když stejně musíme tankovat), ale na místo jsme dorazili včas. Stavění ohrádky, ubydlování koně i vstupní veterina proběhlo jakoby nic, začínáme to umět velmi na pohodu. Veteriny v hale slibovaly sice jisté problémy, ale v pátek to ještě vypadalo skvěle…

Chlupatý bizonek spokojeně bydlel v ohrádce; ráno u nás mrzlo, předpověď na sobotu slibovala 22°C. No…

Večeře, technická porada, kde jsme zjistili posun startů o hodinu. Spaní.

V noci jsem si musela odskočit, po rozepnutí stanu jsem v šeru viděla ležicí Zelindu hned vedle ohradníku, asi dva metry od mého spacáku. Tiše jsem promluvila a doufala, že ji nevyruším. Moudře na mě koukla a rozhodně nehodlala vstávat – večerní řehtací výměna informací byla zjevně náročná.

Ráno byla celkem zima, náhodné nalezení rukavic v kapse bundy mě nadchlo.

Cíle závodů byly jasné:

  1. Pohodový start. Po fiasku v loňském Dvořišti to hodlám ještě několik závodů dost hrotit, prostě prvních několik kilometrů v režimu „Buď v pohodě, nebo vůbec.“ Byla jsem odhodlaná se pást, pokud by bylo potřeba, a celý závod odpískat.
  2. Osahat si rovinatou trať. Běhat po rovině neumíme, vůbec to neděláme. I po přestěhování ze Šumavy v okolí rovinu spíš nemáme, než ano.
  3. Dokončit, nabrat zkušenosti, okoukávat.

Zamotali jsme copánky, vypili kafe a začali sedlat. Zuřivě se oteplovalo, chvíli jsem laborovala, kolik oblečení na sebe dát. Otočila jsem se u startu a 3 minuty před osmou jsem se vrátila za stromy, tak, aby Zelinda viděla ze startu co nejméně. Já ho pozorovala skrz křoví a byla jsem ráda, že tam nejsem – na to, že to bylo Lko, mi to přišlo poněkud zběsilé. Chvilku po zmizení koní jsme vyrazily na trať. Věděla, co se děje, byla napjatější než doma, ale s ohledem na pořehtávající koně v padocích a celkovou závodní atmosféru v pohodě. Koukala na věci, zejména pneumatika od traktoru u cesty byla velmi děsivá – musela jsem přizpůsobit rychlost, aby zvládala vjemy zpracovávat. Kdybych šla rychleji, než jí zvládá mozek, uskakovala by a zbytečně se víc a víc vytáčela. Klusaly jsem si pohodovým, ale svižným tempem k prvnímu CP, kde jsme potkaly chladicí tým. Nebylo ještě vedro, ale Zelí už byla zahřátá, tak jsme ji trochu zlili, já se podělila o nadšení a pokračovaly jsme.

Po chvíli nás dojel hřebec, tak jsme ho galantně pustily před sebe a skoro celý zbytek prvního kola jeli spolu. Prvních 10 km pít nechtěla. Ani pak ale nechtěla pít, což nás trochu znervóznilo… Nedokonalým plánováním měl navíc chladicí tým v autě pouze kyblíček, který Zelinda nemá ráda – tahle informace k nim nedoputovala (nenapadlo mě, že ho vezmou + nevěděla jsem, že ho nemá ráda až tak moc). Nechtěla pít ani na třicátém kilometru…

To máte totiž tak. Je to červený kyblík, ze kterého jsme loni na závodech chladili a který bydlí v přepravníku, protože jde snadno připevnit a odpevnit a je tedy ideální na dobroty.
Už brzy na jaře jsem si všimla, že ho obchází obloukem a když jí v něm dám krmení, tváří se dost podezřívavě. Tak jsem ji z něho krmila hodně, ve snaze o protipodmiňování.
„Já viděl, že z něj krmíš, tak jsem si řekl, že ho bude mít ráda!“ vysvětlovat nešťastný chladič. „No, já z něj krmila právě proto, že ho ráda nemá, aby začala… a asi se to nestihlo…“ vysvětlovala jsem nešťastná já. Krásně (až na to, že na to možná cípneme) to ukazuje problematiku protipodmiňování.
Věc: červený kyblíček
Argumenty pro „mít rád“: krmení
Argumenty pro „nemít rád“: voda, přepravník.

Výsledek? Dle toho, jak moc kůň má rád krmení * kolik má příjemných zážitků (kyblíček + krmení) – jak moc nemá rád polévání vodou * počet nepříjemných zážitků (kyblíček + voda) – jak moc nemá rád přepravník * počet nepříjemných zážitků (kyblíček + přepravník).

Může se stát, že výsledek bude nulový, tedy kůň nebude na kyblíček nijak reagovat, nepůjde ani k němu, ani od něj, prostě ho bez zájmu mine. Krmení nebo vodu si z něj vezme, když bude mít hlad nebo žízeň.

Může se stát, že výsledek bude záporný, tedy kůň nebude žrát z kyblíčku ani věci, které miluje.

Může se stát, že výsledek bude kladný, tedy kůň ke kyblíčku na volném prostranství půjde. A jak to dopadlo u nás… se dočtete za chvilku.

Vzhledem k počasí, zimní srsti a spoustě výhružných řečí na technické mi bylo skoro jasné, že je to tady. Teď ji utavím, cípneme na metaboliku a bude po nás. Tak. To mám z toho, že ji tahám na závody, místo abych pozorovala, jak čumí v ohradě. Zlý majitel. Fakt jsem se snažila jít pomalu, ale stejně asi brzo cípne. Ach jo, co teď? Byla ochotná se pást, řídké krmení snědla jen když se z ošššklivého kyblíčku vyndalo…

No dobře; necháváme hřebce odejít dopředu, zastavuju, na pokyn k pasení neraguje (katastrofa, musí jí být fakt zle!) a místo žraní… čůrá. Moment, jak, jako? Dehydratovaný koník nečůrá, přece. To jí to nikdo neřekl, nebo jak? Nebo není dehydratovaná? Ale právě odběhla 35 km v hnusném počasí, tak cože?

Jdeme krokem, přemýšlím, pak usoudím, že to stejně nevymyslím, klušeme. Doběhneme do cíle a uvidíme; kdyžtak se na to vykašleme. Ona fakt nevypadá, že by chtěla bídně zhynout, ba naopak, tváří se úplně v pohodě. Před cílem sesedám, docházíme k chlazení, ha, černý kyblíček který je v pořádku a milostivá si dá deset loků. Chm. Skoro hned Martin hlásí „má pod 60“, tak jdeme.

Veterinou procházíme v pohodě, ale při vycházení z haly na konci klusových drah dostane skoro infarkt, když se pán nahoře v „kanceláři“ nečekaně otočí. No…

Ohrádka, voda, krmení, pití pro mě, odskočit si, něco málo sníst a sedláme do druhého kola.

Startujeme na pohodu, kousek za námi je kůň z hobby Zka (který cílem prvního kola proklusal o 2 minuty dříve, než jsme prošly my, do veteriny šel o 3 minuty po nás) tak doufám, že nás brzy dojede a pofrčíme společně. Zjevně má fyzicky na víc, ráda bych zrychlila, ale madam se tváří jakože se nechá ukecávat, klidně by se mohla pást, vyběhaná z nejhoršího už zjevně je. Běží ale relativně ochotně, loňská Janovka byla větší boj, střídáme klus a cval. První CP, druhý CP, madam dokonce pije, bolí mě divná část nohy, do cíle už jen 15, pak už jen 10… V lese nás dobíhají dva koně, budoucí vítězky Ska a hobby Z. Svezeme se kus cesty s nimi, Zelinda většinu cválá, vypadá v pohodě, i když trochu překvapeně, že se někomu vůbec chce běžet tak rychle. Po pár kilometrech si říkám, že stačilo, přece jen se pohybujeme trochu nad naše zvyklosti, navíc s 55 kilometry v kopýtkách, uklízím se na stranu a nechávám koně odjet. Úplně v klidu přecházíme do kroku, po chvilce naklusáváme a do cíle pokračujeme na pohodu. Asi kilometr před cílem dojíždíme dva hnědé koně, nepředpokládám, že by mohly být z Lka, ale když se k nim přiblížím na dohled, identifikuju podle čísel že jsou. A v tom případě stojí za to si do cíle doběhnout, nacváláme, oni také zrychlují, nehodlám se honit – ale hezky se ctí proběhnout cílem, to klidně můžeme. Takže střídáme klus a cval, Zelinda běží, koně necháváme vepředu, ale přesto to jde označit za finišování, chachá!

Po projetí cílem za radostného blábolení o tom, jak jsme utíkaly, seskakuju, bohužel na drn o který zakopávám a padám koni pod nohy. Ten je na to celkem zvyklý, takže zachovává klid, já dostávám záchvat smíchu a když se posbírám, jdeme chladit.

Finální veterina je… ostuda. Koníkové parametry jsou v pořádku, ale při klusové zkoušce v půlce haly stopka a vytřeštěné oči směrem k děsivému místu. Odmítá se hnout, nakonec ji táhnu krokem jako chcíplou krysu ke konci dráhy, zpátky kluše jako normální kůň (a ráda, že prchá od děsivého místa). Omlouvám se, přijdu si jako pako, nicméně veterinou úspěšně procházíme a odcházíme.

Jupijou, dalších šedesát závodních kilometrů za námi!

Krmení, voda, zutí bot, zmrzlina, vyhlášení, dlouhá cesta domů. Vykládáme koně, který vypadá „normálně“, stejně jako druhý den na krokové procházce tvrdí, že o kroku nic neví, oproti jiným dnům jeví jen nepatrně větší zájem o trávu a nepatrně menší zájem o běhání.

Děkuji podpůrnému týmu, děkuji Zelindě, děkuji pořadatelům, bylo to super!

(Jo, skončily jsme na 7. místě z 11 startujících a 7 dokončivších, průměrná rychlost celková 12,981, první kolo 12,383, druhé kolo 14,368, první kolo vstup do veteriny 3,36, cíl vstup 7,11 s tepy 56/52. Takže fyzická rezerva tam je, jsem ráda, tady šlo hlavně o okoukávání a učení, nebylo cílem z nás vydat všechno – to si schováme jinam 😊 )