Zelinda – Janova Ves 27.5.2023, L (60km)
Deset dní po závodech v Dolním Dvořišti jsem vzala Zelindu cválat. Šla pohodově, ale mnohem víc na levou nohu, což je neobvyklé. Závěr: Fyzická kondice OK, může běžet 60, ale někde je nějaká nepohoda. Zkusíme pořešit. Analyzovaly jsme pohyb s Péťou, jak ze země, tak ze sedla. Byl cítit znatelný rozdíl, ale vidět nešlo nic. Obtíž, kromě pravého cvalu, dělal pohyb předkem doprava (jako do piruety) a dovnitř záď doprava.
Cítit rozdíl znamená např. použít o 10 gramů v oteži víc, ne „vyvrátila hlavu a utekla na druhou stranu“ nebo něco podobného… pro ilustraci 😊
Povolala jsem Lenku na kontrolu a konzultaci. Kromě pochvaly, že je hezky rovná, identifikovala problémek v bedrech, vlevo horší. Dostala jsem za úkol protahovat a pozorovat, s tím, že by se to mělo uvolnit, otázka je kdy. Jako příčina se jevilo víc hormonální zbláznění ve stádě, kdy se Nika (vážená patnáctiletá klisna, prosím pěkně) rozhodla, že se cítí být hřebcem a nic ji neomezí, než předchozí jezdecká zátěž.
Po pár dnech protahování a gymnastikování ze země jsme vyjely ven. Jevila se lepší, i když ne 100%. Rozhodla jsem se, že to zkusíme projezdit a ještě uvidíme. Po návratu domů se tvářila dobře, protáhnutí nožiček v pohodě, následně už vypadala normálně, takže jsem nás přihlásila.
Vyjeli jsme v pátek, později než minule, abychom se vyhnuli špičce v Budějicích. Naložení v pohodě, kromě toho, že odmítá nastoupit za přítomnosti Martina (podle mě i podle ostatních znaků tuší, že pojede, ale z Martina se stala prostě nepříjemná věc… a všechno trénování naložení mezi závody děláme bez něj, jelikož nemá čas, no…). Stála před rampou a koukala na něj, jak tam tiše stojí (a chystá se zákeřně zavřít štrajcpán). Tak jsem ho poslala pryč, Zelinda nastoupila, já ji zavřela a jeli jsme 😃
Vyložení a ubydlení v pohodě, ráno technická, Zelinda pak měla chvíli šílení, když odešel sousední kůň – dokonce běhala klusem, kromě řehtání. To mě značně vyvedlo z míry, celkově jsem stresovala trochu víc, než bych si představovala – ale minule to bylo drama a já potřebuju situaci zklidňovat, aby si závody na pohodu užívala, aby se to nezlomilo v „stres od naložení až do návratu (nebo vyčerpání)“. A možností co pokazit mám samozřejmě spoustu, že… No nic. Po vyndání z ohrádky je v pohodě, projdeme veterinu, je odpočatá a akční, kouká kolem sebe, není to žádné drama. Ve veterině je příjemná, klusová zkouška směrem tam v pohodě (ale je roztomilá, trochu se vlní, jak se snaží vidět všechno a pohybovat se po optimálně bezpečné dráze dost daleko od všech tygrů), když klušeme zpátky, z hengru za našimi zády vyběhne kůň. Dupání a dunění je to dramatické, já během klusu kípgouingbridžuju jako blázen, zároveň se snažím netahat za vodítko, povedlo se, brzdíme a chválím. Tohle bylo těžké a moc hezky zvládnuté, ze strany Zelindy!
Péťa se s ní pase a vymýšlíme strategii, jak ji co nejvíc zpříjemnit odchod sousedního koně – startuje 45 minut před námi. Nechat ji osudu by znamenalo nejspíš zase dávku šílení, což je to poslední, co před startem chci. Takže: vyndám ji z ohrádky, půjdeme se projít a popást, až budou odstartovaní, vrátíme se a v klidu nasedláme. Stíhám ještě zaplést copánky (což má smysl z hlediska chlazení, kromě toho, že je krásná), jdeme se procházet. Je v pohodě, občas sice nějakým směrem zařehtá nebo odpoví ostatním, ale zdá se, že dost s nadhledem. Jsem zvědavá, jak se tohle bude vyvíjet, doma je spíš tichá, rozhodně neřehtá často, musí to být fakt drama, aby se ozvala. Oproti tomu na závodech se zdá, že se naučila od ostatních prostě „jen tak mluvit“, žere si seno, zvedne hlavu, řekne IHAHÁ a pokračuje ve žraní. Pořád je to samozřejmě známka nějaké aktivace organismu (=stresu), nicméně v diametrálně odlišném měřítku, než jsem u ní zvyklá…
Dobrá, a jak se startem? Určitě odloženě, nemá cenu cokoli pokoušet, netuším, jak půjdou ostatní, ale podle startky jdou samí zkušenější a celkem svižně běhající koně, takže šance na „půjdeme v klidu spolu“ moc není. Zatím je schopná se pohybovat pohodově v rychlosti kolem 13 km/h, rychlejší tempo ji vytáčí. Takže je prostě nechám odjet (a budu se modlit, že nepůjdeme samy celých 60km, no… ale kdyžtak se na to koneckonců můžeme vykašlat, hlavním cílem výjezdu je pohodový start a pohyb na trati).
Sedláme, vyrážíme, nasedám, ukážeme se u startu a hlásíme, že půjdeme odloženě. Přemýšlím, jestli sesednout, ale je v pohodě, tak zůstávám a krokem se přesouváme dál od koní. Když zmizí, stále krokem vyrážíme. Pohoda, rozhlíží se, ale ťape na volných otěžích, zůstávám v kroku. Míjím hřebce se spadlým jezdcem, vracejí se na start – není jim asi jak pomoct, koně bych i mohla podržet, ale rozhodně ne se Zelindou, a uprostřed louky ji pustit si netroufám. Vidím, že do cíle běží po první dvacítce Stčkaři – v cíli jen ochladí a frčí dál – a běží jim to svižně, tak naklušeme, ať nás nedoběhnou hned, dokud jsme ještě nerozkoukané. Není to úplně učesané, ale je to OK, ráda by cválala, ale nechávám jen kousek na rozhýbání. Musíme se trochu šetřit, Zelindo, jdeš 60, to ještě neznáš!
Louky, cesty, les, první chladicí bod, lesem, loukou z kopce a zezadu 4 koně. Uhýbáme na stranu, klušou a vypadají pohodově, tak se zapojujeme do vláčku a frčíme s nimi. Jdou trochu rychleji, než bychom šly samy, táhnou nás do kopce a dlouhou lesní cestou k druhému chladícími bodu. Zelinda se tváří jakože běží, pít zatím nechce, mám pocit, že by měla – v prudším stoupání nechávám koně odejít a krokujeme, nicméně za kopcem je dobíháme, když oni krokují z kopce. Druhý CP je zároveň i třetí, Zelinda je ve vyšších emocích, než bych chtěla, zavádím pravidlo „kdo se nemůže pást, nemůže běžet“ a jdeme po louce krokem. Koně mizí, Zelí se tváří dramaticky, ale ovladatelně, po chvíli krokování už paseme, ještě kousek a můžeme i v klidu naklusat. Z prudkého kopce brzdím, zbývá jen pár km po loukách do cíle. Tedy, cíle… do místa, kde je cíl, kterým se budeme snažit jen proběhnout a pokračovat do druhé půlky prvního kola. To jsem zvědavá, co mi na to řekne… 😃
Chladíme a jdeme dál. Nemá námitky, sice vypadá trochu překvapeně, ale jde. Zpomalily jsme; je vedro, slunce pálí, i když fouká vítr. Lesní cesty, místy kamenité, se zdají být nekonečné. Do kopců už nemáme tu lehkost a drive, pohybujeme se na hranici zpomalení, zastavení a usnutí. Občas ožijeme a na chvilku zrychlíme, ale pak zase obě propadáme útlumu a plížíme se pomalým klusem vpřed. Je to zajímavé, mám pocit, že přitom spí, ale stále se pohybujeme… D prvního většího kopce brzdíme, jdeme krokem, je otázka, jestli je to lepší – nějak se nám pak nedaří se zase rozběhnout. Čtyřicet kilometrů dlouhé kolo je opravdu dlouhé… Ošklivý okruh mezi 2. a 3. CP překonáváme se skřípěním zubů, potkáváme na trati kamarády-výletníky-fotografy, do kopce sesedám a jdu pěšky. Nahoře po nasednutí to vypadá, že usneme, ale nakonec se rozhýbeme a po loukách do cíle dobíháme celkem na pohodu. Posledních pár metrů jdu pěšky, do veteriny jdeme během chvilky a prochází jakoby nic. OK, je víc unuděná, než unavená – dobré vědět. 😃
Přestávka, je důležité stihnout si dojít na záchod! Boty kontrolujeme pohledem, nezouváme, vše se zdá OK. Zelinda se krmí, pije, odpočívá, já do sebe taky něco cpu a po přestávce sedláme. Vyrážíme do druhého (a posledního) kola, obě odpočaté, jde to dobře. Trať znám, mám ji už rozdělenou na úseky, vždycky se těším na nějaké místo, nepřemýšlím o dalších kilometrech – teď se soustředím na tuhle cestu, potom na kopec, pak je dlouhý lesní úsek – proč je taaak dlouhý?
Zelinda pije, spolupracuje, plížíme se dopředu, před druhým CP nás dojíždí kůň, raduju se jen do chvíle, než mi na Cpčku řeknou, že ho omylem pustili na trasu dřív a musí tam deset minut čekat. Navrhuju, že bychom mohly taky, ale Martin nás nekompromisně vysílá dál. Tentokrát se do kopce vezu, dobíhá nás tam další kůň, se kterým společně pokračujeme až do cíle. My končíme, před nimi je ještě pár desítek kilometrů…
Veterina v pohodě, máme hotovo!
Děkuji Zelindě za skvělý výkon, Martinovi a Pétě za skvělý servis a dokumentaci, Terce za fotky, Lence za „opravu“ bederní části koně, mamce za hlídání a všem, co nám fandili, za podporu!
