Freeshaping – lehání
Takže…jak to bylo? V pozitivkové skupině se objevila „dubnová výzva“ s videem ležícího slona kterému ošetřují oko. A zatímco většina lidí vylepšovala ošetřování oka, já se tomuto tématu věnovala jednou (přičemž lekce probíhala tak, že jsem natáhla ruce směrem k Zelindí hlavě, načež tato vážená osoba nasupeně sevřela tlamičku a otočila hlavu pryč s jednoznačným „nepruď s takovými blbými nápady jako je sahání na moje veličenstvo“… poté se nechala ukecat a oko jsem tak nějak jakože viděla zblízka). Musíme to vzít důkladně, tedy… od lehnutí. A aby toho nebylo málo, zkusíme lehnutí freeshapingem. Co je freeshaping? Je to tzv. volné tvarování, tedy já mám klikr a pamlsky a nedělám nic; zvíře chce získat pamlsky a nabízí chování. A já prostě „vyklikávám“ ty věci, které se mi líbí… A tím tvaruju požadované chování až k požadovanému výsledku. Proč takhle? Protože mi přijde dobré to umět, protože lehání není extra důležité chování (jako třeba… držení nohy při strouhání nebo sedlání nebo tak), takže si to na tom můžu vyzkoušet a když to pokazím, nestane se tolik, protože ostatní způsoby mi nepřišly právě šťastné (možnost „zachycení“ chování – tedy odměnění toho, že zvíře klidně mimo lekci chování náhodně provede – může způsobit častější nabízení chování bez signálu, možnost „targeting“ kdy bych kombinovala asi zvednutou nohu a targeting nosem nebo zvednutou nohu a přesouvání těžiště dozadu a dolů mi přišla zdlouhavá, nemluvě o zaseknutí v kleku na jedné noze. Takhle se učila lehat ještě za mých „tlakových“ časů Malá Hnědá a složení druhé nohy mi přišlo poněkud… neanatomické a neintuitivní. Takže bych koně musela učit myšlenku, techniku i fyzické provedení, to je moc věcí.)
Tak jsem se pustila do „freeshapingu podle Janinky“. Chtěla jsem toto počínání nějak odlišit, aby se daly dělat i jiné věci, ale obávám se, že to není dokonalé – mám signál pro začátek rozhození rukou a slovní pokyn „tak tvoř“. A poměrně často sedím na zemi, obávám se, že i to je nejspíš vnímáno jako součást signálu…
Základem úspěchu je mít přesnou představu o tom, z čeho všeho se cvik skládá. Takže po několika prvních experimentech jsem zjistila, že nevím, jak přesně si lehá. A pozor – různí koně si budou lehat trochu jinak! Můžou krčit nohy v různém pořadí, budou mít hlavu v různých fázích v různých pozicích, budou chtít mít možná nějakou orientaci vůči světu, budou mít nějaký „krokosled“ který je potřeba odťapat než sebou plácnou… Takže je dobré si to natočit a zpomaleně prozkoumat, co se děje.
Co jsem na začátku dělala já – a netvrdím, že to byl nejlepší začátek – bylo klikání hlavy dole (což bylo dost snadné, když kůň jedl trávu a granule) a sbližování předních a zadních nohou. A zvedání předních nohou. A občas i hrábnutí, ale hrábnutí „lehací“, což je hrábnutí „pod koně“, nikoli hrábnutí frustrované, což je hrábnutí „před koně“. A čuchání k zemi.
Výsledkem byl kůň, který jedl granule ze země a předstíral, že by si časem lehl. Ale jaksi se to nikam nehýbalo…
Kromě jiného mi bylo nabídnuto couvání (dlouhé a krásné, takové jsem od ní ještě neviděla!), přistupování zadkem (což je veselý nápad, když sedím na zemi a jede ke mně), kývání se všemi směry, šlapání zelí předníma nohama.
Co na tom bylo naprosto fascinující, byl klid, se kterým Oslinda pracovala. Bylo mi jasné, že nemůžu pojmout freeshaping podle popisu mojí kamarádky „takže… vezmu kočku a přepravku a počkám, než kočka vleze do přepravky a pak jí dám kus masa“. (šlo navíc o kočku která přepravku nesnáší… takže asi tušíte, že by to sice šlo, ale možná by kočka dřív umřela hlady nebo člověk zoufalstvím)
Kouzelný plán:
- hodně klikat!
- mini mini mini kritéria
- chci lehací a spací emoce, takže každé zevlení lze taky kliknout
A kůň sice neležel, ale dělal spoustu věcí, s klidem a nadšením. Jen občas jsem trochu vystupňovala frustraci, když jsem nakráčela do lekce s pocitem „tak si sakra už lehni, slone, byla to dubnová výzva a takhle to nestihneme!“. Vzhledem k tomu, že během dubna na cvičáku vyrostla nějaká tráva a koně sem neměli přístup pořád to můj pokusný skoroslon řešil tak, že se šel pást.
Dostali jsme se k stání předníma nohama skoro u zadních. Hezké, ale… co dál? Zelinda zoufale balancuje, zadek se jí kýve čím dál víc, no, buď se nasvalí a natrénuje stabilitu, nebo spadne a já se budu radovat… Ale já možná nechci klikat koni spadnutí, ne? Navíc koukám do videa a zdá se mi, že při tomto provádění ji taky možná zchromím dřív, než položím! Tak znova, jak si lehá?
V téhle fázi přijíždí kamarádka a kouká na jednu lekci. „Jak jsi udělala, že stojí takhle?“ … no, prostě jsem klikala všechno, co se tomu nějak blížilo… Aha, udělaly jsme kus práce a posun z toho „nic“ na začátku. Jenžeee co dál? Upadám do mírné rezignace a vozím se v terénu, bude jezdecká, ne lehací, vždyť je to taky dobrý. Vozí mě krásně.
Zkouším využít momentů, kdy by si podle všech očekávání měla chtít lehnout. Jenže – jsem v lekci, pracuju, dělám to nejlepší co umím. A tak střídáme držení zvednuté nohy, šlapání zelí a pootáčení zadku, které jsem přidala v momentě kdy jsem si všimla že lehání se dělá tak, že mávnete ocasem, uděláte vysoký krok zadní nohou a pak se všechny nohy najednou podlomí. Hmm. Mávání ocasem klikám jako vzteklá ale nemá to žádný efekt. Podlomení nohou zkouším tak, že klikám moment krčení jedné i druhé přední, třeba jednou půjdou obě najednou… A ta zadní noha mi furt uniká v krok doleva celým zadkem, místo k vykopnutí k bříšku a přiťápnutí. No, třeba ji naučím i předstírat že má koliku, když se bude kopat do břicha, ne?
Kromě toho ji samozřejmě klikr a odměny ruší. Už to několikrát vypadalo, že si lehne, ale buď z toho odešla sama, nebo jsem klikla a už jsme se nevrátily do toho momentu… Prostě myšlenka „ležím během pracovní lekce“ (aniž by vyvstala akutní potřeba podrbat si záda) je absurdní…
A tak jsem se rozhodla trochu podvádět. Teda… tuhle formu podvodu už jsem zkoušela dřív a nemělo to efekt… Asi před dvěma týdny jsem pustila Zelindu na cvičák společně s fjordkoulí, která se „poslušně“ vyválela. A Zelinda makala a makala a makala, ale lehnutí z toho nebylo… A tak jsem jednou po vyížďce (11 km, Malá Hnědá a Zelí, většinu cesty na hnědé, asi kilometr na Zelindě, obě lehce opocené) vzala ven ještě druhou várku koní a tyhle nechala zavřené v základním výběhu, kde se válet sice můžou, ale nepreferují to. Nicméně normálně tam leží. A po návratu jim otvírám cvičák, hnědou ignoruju a Zelindu beru do lekce.
„Tak tvoř…“
Tvoří. Hnědá se válí. Zelí říká „hej, to chci taky“ a já klikám, že to je přesně ta správná myšlenka… A Zelí se válí. Druhý den ráno beru jen Zelindu, jsem dost zvědavá, co bude… A ano, funguje to! A večer taky!
Při zpětném pohledu jsem dlouho ignorovala tu důležitou zadní nohu a pak jsem ji špatně klikala – ale jak jsem se snažila moc neobíhat koně, často jsem ji neviděla správně. A asi jsem si moc brzo pomohla tím nastavením situace, kdy bylo jasné, že se válet chtít budou (aleee na druhou stranu jsem to zkoušela už dřív a nepomohlo to, takže to nebylo samospásné).
Neoznačila bych svůj postup za čistý freeshaping. Nicméně bylo ho tam hodně! Spoustu jsme se během tohoto projektu naučily, považuju se zase za lepšího trenéra, máme další komunikační prostředky, zjistila jsem, že freeshaping je prostě jízda (takový ten pocit „teď tvoříme a jinak nic neexistuje“, pohlcení okamžikem, radost, obdivování koně…). Zjistila jsem, že Zelinda se chová úplně stejně jako lidi na úvodním semináři, kdy pokud nekliknu tak úplně s klidem nabídne něco jiného, vrací se na úspěšné místo a do úspěšných pozic… Jakto? Protože tímhle způsobem pracujeme už nějakou dobu, protože pracuje ráda, protože se jí postupně zvyšuje frustrační tolerance, protože mám správnou hodnotu odměny, protože chápe principy práce… protožeee je úžasná 😀
Bylo tam spoustu momentů, kdy jsem litovala, že kolem není spousta „takyklikařů“, protože to bylo z tréninkového pohledu prostě fascinující. Zároveň bych občas ocenila další pohled, nápad, myšlenku. Závěr je, že jde naučit fakt cokoli a nic není nemožné…
On to tedy není závěr lehání – nemáme to vůbec hotové. Není to pod kontrolou signálem, není to provedené tak, že by si lehla do stanovené pozice a ležela do odvolání, nezkoušely jsme to na jiném místě… Uvidíme, co z toho bude. Každopádně teď cítím obrovskou vděčnost, radost, euforii a nadšení.