Zelindí první závody, Zelindí první samostatný výjezd.
Vytrvalost v Dědicích, kterou náš klub pořádá. Pojedu pomáhat s přípravou… A Zelinda pojede se mnou. Jelikož vždycky dřív jela s nějakým dalším naším koněm, trochu jsem se bála. Přece jenom, spolustádník dodává jistotu… Takže když ji přesuneme v pondělí, bude mít času na aklimatizaci víc než dost.
V pondělí nakládáme. Martin obdivuje jak nastupuje – „je vidět, že se jí tam moc nelíbí, ale prostě vzorně nastoupí a nechá se zavřít“. Jedeme. Ani nezařehtala, nepotí, chroupe seno. Vykládáme. Rozhlíží se, pase se, prý pohoda. Seznamuje se s arabkou Miný, něžně čuchají nosem, malinko hnou ušima, ale jinak žádný projev nevole. Možná mají trochu pocit, že se dívají do zrcadla?
Odpoledne holky navrhují, že půjdeme na procházku ve složení Miný, místní poník Jack s dítětem na zádech a Zelinda. Jasně, měla na aklimatizaci už tři hodiny! Ba ne – vypadá že je fakt v pohodě, tak to zkusíme, vrátit se můžeme vždycky… A taky že jo. Ťape vedle mě ven, neřeší řehtající a pobíhající zbytek domácího stáda, na louce na ni vyskočím a chvilku se vozím. Od koní, ke koním, krokem a klusem – proč ne, vždyť to umí… Po chvíli přiorganizujeme arabské nádhery vedle sebe a trénujeme průjezd cílem za ruku. Prý taky žádný problém. Fajn!
Druhý den chceme jet ven, abychom otestovaly, jestli si sedíme co se týče tempa a způsobu pohybu v terénu. Po první čtvrthodině se ozve „chceš si na ni sednout?“ a ani nevím jestli ode mě, nebo od Helči 😀 Ale vyměníme koně – samozřejmě s jejich souhlasem – a jedeme dál. Krok, klus, na další křižovatce se ztrácíme a zapadáme do hlubin lesa. Obě to naštěstí znají (není nad to, mít bloudivý typ jezdce a trenéra), a i s cizím jezdcem kličkují mezi stromy, překračují větve, motají se chroštím. Když to vypadá už zcela neprůjezdně, sesedáme a spokojené koně si vracíme. Bloudíme dál, optimističtější Helča občas vidí cestu, když se z jedné takové vize cesty vyklube mýtinka uprostřed hustníku o rozměrech asi 1×3 metry, začnu dramaticky vykřikovat jak je to báječné, že to je tak veliká cesta že na ní klidně můžeme žít, než Zelinda všechno kolem sní nebo já umřu hlady. Chvíli se řehtáme, koně trpělivě čekají, pak navrhuju směr. Skrz fakt hustý křák. Helča trochu protestuje, že to asi nepůjde projít, ale Zelinda zapíná torpédoborec a mizí v jehličí. Miný nás následuje a po chvíli skutečně najdeme cestu a můžeme jet domů. Průměrná rychlost asi tři, ujeté kilometry asi tři, vyloženě pohodová vycházka před závody s vyzkoušením tempa, ha, ha, ha.
Po návratu domů odsedláváme a necháváme Zelí i Miný ve společném prostoru – což se až do nedělního odjezdu Zelindy nemění. Neskutečně si rozumí, když najdou ve stáji sůl, lízají ji společně, bez problému sdílejí i jeden kyblíček s krmením. Obě sice jsou nekonfliktní vůči ostatním koním, ale tohle je něco víc – stává se z nich nerozlučná dvojka. Když se jedna pase, pase se i druhá. Když se jde jedna podívat doprava, jde i druhá. Překvapuje nás (nebo vlastně ani ne?), že i přesto stále s lidmi dokonale fungují – a to i když chceme jít každá jinam a dělat něco jiného.
Navečer ještě pomáháme s venčením místních koní, poníků Jacka a Jiskry a arabky Safiry. Sedím ten den již na třetím arabovi, povedený den, povedení koně!
Setkávají se nám na místě tři sedla značky Freeform, která svorně obdivujeme. Můj závěr je, že to moje je nejlepší 😀 Helčin závěr je, že chce všechna!
Ve středu jedeme na obhlídku posledních dvou kilometrů trasy ve složení Terka a Safira, Helča a Miný, já a Zelinda. Obě mlaďošky ve cvalu koulí očima a nechápou, jak to Safča dělá, že pomalými skoky prchá tak rychle. Zuřivě mávají nožičkama a snaží se ji stíhat, ale zatím nemají rovnováhu a dovednosti, takže se spíš zmateně kývou.
Ve čtvrtek ráno jdeme zlehka jízdárnovat, Terka i Helča si na chvilku sednou na Zelindu. Prý dobrý. Máme s sebou foťák a spoustu fotek (ve foťáku). Možná budou časem i jinde 😀
Připravujeme areál závodiště. Hrabu trávu na startu a cestě pro auta, je mi strašné vedro. Dohrabáno, vracím se zpátky, jdu výběhem. Potkávám Zelindu s Miný, které se pasou. Ke stodole mi zbývá asi 200 m chůze a já jsem taaak líná… I s hráběmi lezu na sud, nasedám na Zelindu a vyrážíme. Nemám ani kousek mrkve, jen ty hrábě, na které malinko poulí oko. Miný čeká, než dojdeme do půlky jízdárny, pak kolem nás probíhá cvalem. Nemůžu říct, že bych si byla 100% jistá, že Zelí zůstane v klidném kroku, ale ona jo! Otočila uši, já všemi dostupnými prostředky ukecávala, že faaakt v klidu a pomalu (a chystala jsem se zahodit hrábě) a klaplo to. Dojíždím ke stodole s vítězným pokřikem. I kdybychom do závodu ani neodstartovaly, můj kůň je skvělý, je užitečný, je prakticky použitelný!
V sobotu ráno jdeme do veteriny, obě se chovají slušně a jsou shledány způsobilými startovat. Start se nám posouvá o hodinu dřív, nicméně i tak stíháme. Počasí je ohavné, horko, dusno, vlhko. Takové to počasí, kdy se koním blbě chladí a snadno se přepálí rychlost. Takové to počasí, kdy vám je střídavě horko a zima a hrozně bolí hlava.
Před startem ještě seznámíme čtyřnohé závodnice s chladicím místem za cílem, aby tam šly rády a věděly, že je sice čekají kyblíčky s vodou, ale že je to i fajn místo kde se jí mrkev. (Teď. Pak už ne. Proto to děláme teď.) Dotáhneme, nasedneme, klusem vyrážíme na trať. Překonáme krokem kamenitou cestu a míříme k rohu pole. Brzda. Vyvalené oči. Fáborek! A vlaje! Záchvat smíchu, mrkev za náznak pohybu vpřed, vždycky jedna udělá dva kroky a je odměněná, mezitím se odváží druhá, docházíme až k němu. Další záchvat smíchu, pozitivkoví klikoně závodí, asi kdo sní víc mrkve, ne? U dalšího fáborku stačí jedna odměna, pak už náhodně odměníme z deseti asi dva a celý problém je vyřešen.
Obě jdou hezky, je nicméně vidět, že počasí pohyb úplně nepodporuje. Když jsem se Zelindou v podobných parnech chodila tréninky, přišlo mi, že plížíme akorát od trsu k trsu. Celkem plynule klušeme, střídají se ve vedení. Tvrdá silnice a kroková vsuvka. Potkáváme vyjížďkáře se psem navolno, naštěstí je pod kontrolou. Koně trochu koukají, že jdou jiní koně jinam, ale v klidu. Dobíhá nás dvojice, jedeme s kopce střídavě krokem a klusem. Pouštíme je před nás a klidníme emoce – koně navrhují valit co to dá, my jsme zásadně proti, takže nacházíme kompromis a celkem hezky klušeme. Vesnice. Miný má civilizaci prochozenější než Zelinda, ale i tak zatím nezvládne plynule proběhnout. Jdeme krokem, občas se zacivíme na nebezpečí. První, samoobslužný, chladicí bod je velmi děsivé místo, plné popelnic, kádí a na druhé straně silnice rybník. Sesedám, za mnou už tam jde jít v pohodě, koně trochu chladíme, nasedáme a jedeme dál.
Čeká nás dlouhatánský úsek po loukách. Klušeme, cváláme, dojíždí nás čtyři koně, chvilku jdou za námi, pak na silnici před nás. Domlouváme další postup, shodujeme se na tom, že se zapojíme a kdyby měla kterákoli z „arabských nádher“ nějaký problém, prostě se odpojíme. Jedeme střídavě s větším a menším odstupem, obě nás překvapuje naprostá samozřejmost, s jakou se obě mlaďošky pohybují svým tempem. Když první kůň provádí dramatickou otočku na zadních, se stoickým klidem zastaví a čekají, až si to vyřeší. Připadá nám, že jdeme docela rychle, navíc nás zajímá, jestli zvládnou nechat koně odjet, takže velíme „paste se“. Koukají sice na odjíždějící koně, ale nemají potřebu je pronásledovat. Po jejich odjezdu se dáváme do pohybu a cváláme, Zelinda první, je to asi její nejdelší dosavadní souvislý cval. Na jedenáctém kilometru je chladicí bod, kde nás čeká tým. Poléváme a když už skoro pokračujeme, Miný z neznámého důvodu (možná lahev od vody?) poskočí a ztrácí Helču. Její zběsilý pohyb Zelindu nevyvádí z klidu, nicméně stejně pro jistotu sesedám, chytáme koně, přesedláváme a pokračujeme. Incident, zdá se, koně nijak nevyvedl z míry, uvolněně ťapkají dál. Čeká nás delší stoupání. Miný funí, Zelinda funí, stoupají do kopce. Zelinda zastavuje s jednoznačným výrazem „Fujtojekopec! Jáchcitrávu!“. Po krokové přestávce se zase rozběhnou. Ještě mají jeden zásek u úzkého průchodu mezi plotem a stromem. Nechce se mi sesedat, v rámci přednášky Zelindě říkám „já bych tě snad i praštila, ale ono by to stejně nemělo žádný efekt!“ a je to jeden z důsledků našeho způsobu práce – prostě toho koně nemůžu „prostrkat“ situací, na kterou není připravený, nijak mi nepomůže zesílit holeň, protože ta je pouze signálem, ne výhružkou. Můžu buď sesednout, nebo počkat – sesedat se nám nechce, nakonec o trochu zkušenější Miný nebezpečím projde a my se schováme za ni.
Před posledním chladicím bodem obíháme krásnou louku, nacváláme si jen tak, protože můžem, protože máme skvělé koně, protože na světě je krásně. Zuřiví wrangleři nám zuřivě běží naproti, což koníci vyhodnocují jako útok a na místě zastavují. Opět se chechtáme a pokřikujeme něco jako „pomoc, oni nás loví!“.
Běžíme dál, blížíme se k cíli, posledních pár kilometrů. Domlouváme, kde začít krokovat. Zelinda se přepnula do úsporného módu „plížím se vedrem vpřed, možná bych se radši pásla“. Sice pořád ochotně nakluše jen na slovní signál, ale už nenabídne zrychlení sama od sebe. Krokujeme. Docházíme do cíle. Jsou tam spousty lidí. Koně zastavují a podezíravě na ně hledí. Na rozdíl od koní, co za cílem bydlí, nemají v podstatě žádný důvod jít právě tam… Nakonec ale seberou odvahu a jdou. Zelindu měříme hned, má 54 tepů. Čekáme na Miný, která má asi 66, takže pro jistotu ještě chvilku chladí. Jdeme do veteriny. Hodnota 52/52 celkem nekompromisně hlásí, že jsme se byly zlehka projít. Veterinární karta je ukázková. Necháváme koně pást a radujeme se… Hotovo.
Takhle by to šlo.
Koně se tváří jako vždycky, na vyhlášení relativně slušně stojí, večer začíná pršet, tak pro jistotu oblékáme pláštěnky. Já většinu noci nespím a je mi nějak divně, no nazdar. Ráno balíme. Zelinda nastoupí do přepravníku jako profík – sice zase s výrazem „radši bych se šla někam pást“, ale ochotně a hned. Jsem úplně dojatá… Ani ona, ani Miný nesmutní po té druhé tolik jak jsme čekaly.
Celkově výjezd hodnotím jako velmi povedený a přínosný! V dalším roce zkusíme delší vzdálenost, zlepšíme plynulost pohybu, aby šlo i ve větších rychlostech probíhat vesnicemi/přechody/divně vypadajícími místy, naučíme se kvalitně cválat, zlepšíme vztah k vodě. A budeme udržovat klid a pohodu, schopnost odjet koni, schopnost nechat se dojet a předjet.
Překvapilo mě, jak hezky se pohybuje v lotu koní (Měla jsem z toho obavy, vzhledem k tomu, že doma jsem většinou jediný člověk, který venčí koně. Sice často víc koní, ale přece jen to není totéž… letos s námi do terénu někdo šel maximálně pětkrát…), umí jít první, uprostřed, poslední a tváří se, že je to fajn. Je prostě skvělá!
Děkuji Helen a Miný za doprovod! Děkuji všem LoRezákům za závody. Děkuji všem, co mi pomáhají s tréninkem, zejména podporujícím rodinným příslušníkům!
Děkuji za fotky (Týně, Helče, Terce… a možnáještěněkomu)